Úspěch Československého pavilonu na Expu 58 se už nikdy neopakoval. Jednalo se o zvláštní symbiózu krásné architektury, designu, zábavy a kultury. Byť byla republika v té době plná politických vězňů a mnozí umírali pod rukou diktátorské moci, prezentace naší kultury v kontextu světa obstála.
Jedním z taháků Expa 58 se v Bruselu stala restaurace, která upoutala nejenom pochoutkami naší gastronomie, ale hlavně svým architektonickým řešením. Pokud vás zajímá, čím návštěvníky zaujala, tak se můžete sami přesvědčit. Bohužel už se však nejedná o restauraci.
Vyděšení politici
Československý výstavní pavilon toho roku v Bruselu získal ocenění Zlaté hvězdy. Celkem jsme si z prezentace našeho národa odnesli třináct ocenění. Studená válka v těch časech ustoupila umění, architektuře a módnímu stylu. V politické rovině totiž Československo nemělo být na co hrdé.
Přesto se komunističtí politici rozhodli po letech života v esteticky zatěžkaném socialistickém realismu ke změně. Ne ani tak vlastním přesvědčením, ale spíše z nedostatku času řešit podobné projekty. Když se pavilon nakonec v Bruselu otevřel, mnoho z nich propadlo úděsu a strachu. Celý pavilon nebyl pojat ideologicky, ale naopak velmi nezávisle.
Paradoxně se chvála zahraničních periodik převážně ze západu stala v jednu chvíli pro komunistické politiky zdrcující. Být mezi dvěma kameny prostě není nic příjemného. Ministr kultury Kopecký však nakonec vše vyřešil tím, že autorům místo persekuce udělil vyznamenání.
Na procházku do parku
Komunistické papaláše tak napadlo, že celý pavilon mohou rozebrat do posledního šroubku a znovu postavit v Praze. Tak se taky stalo. Výjimečné architektonické dílo tvůrců Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného tak znovu vyrostlo. Restaurace našla svoje místo na konci nádherné platanové aleje, kde se z jejího interiéru nabízel krásný výhled na Prahu.
Nejdříve restauraci všechno hrálo do karet. V prvním patře byla francouzská restaurace první kategorie a o patro níž se nabízela česká kuchyně, která už byla pro lidi cenově dostupnější. Stále si však personál a styl restaurace udržoval potřebnou úroveň.
Budoucnost už jí však tolik nepřála a po sametové revoluci se během privatizace dostala do ruky majitelům, kteří se o ni vůbec nestarali. Několikrát se prostor pronajímal pro různé účely, ale postupně mizely autentické a původní prvky restaurace, která v Bruselu získala obrovský obdiv. Od nádobí po hliněné rámy. Když už byl osud původní restaurace na hraně existence, přispěchal investor a celý objekt prošel nutnou rekonstrukcí.
Dnes budova slouží pro kanceláře a o restauraci zde už není řeč. Připomenout si úspěch z roku 1958 tak můžete pouze díky dochované architektuře, ale atmosféra a unikátní restaurace jsou navždy minulostí. V porovnání s druhou budovou, která z Bruselu doputovala zpět do Prahy, se však jedná o pozitivní konec příběhu. Výstavní pavilon, který byl umístěn na nedalekém Výstavišti, vyhořel při Všeobecné československé výstavě.
