Podle paní Kateřiny se musí manželovi rodiče obracet v hrobě. Právě jejich památku prý její manžel téměř každý den pošlapává. „Nikdy se netajil tím, že své rodiče nemusí. Ale jsou už deset let mrtví, mohl by je nechat odpočívat v pokoji,“ kroutí hlavou sedmačtyřicetiletá žena, pro kterou bylo manželovo chování šokem.
Musela jsem vědět, o co jde
Kdyby jí někdo řekl, že bude vlastního muže špehovat na jeho "výpravách" do sklepa, asi by se hodně smála. Proč by to, proboha, měla dělat? „Také jsem si namlouvala, že mě vlastně vůbec nezajímá, co tam dělá. Ale když se to opakovalo denně, prostě jsem musela vědět, co se dole děje.“
Vladimír tam má totiž něco jako svoji "zašívárnu". Honosně to nazývá pracovnou. „Nosil si tam nejprve zavařovací sklenice. Pak zbytky z jídel, něco si přinesl zvenku. Zjistila jsem, že si tam vyrábí čalamády nebo nálevy, co já vím. Netušila jsem, co to je a co s tím bude dělat. Na to jsem přišla asi až za dva měsíce.“
Odporné a neuctivé
Už cestou do sklepa Katku "přivítal" odporný zápach. Jako by se něco kazilo a rozkládalo. „Bylo to opravdu nechutné. Ale čemu se divit, když si tam natahal tolik jídla. No a pak jsem to uviděla. Nevěřila jsem vlastním očím. Z těch odporných směsí si dělal smradlavé koule a házel je na zeď, na které měl fotky svých rodičů. Hrozně se u toho smál a mumlal si, že už mu nemohou rozkazovat a že nic nenadělají s tím, co dělá.“
Kateřina nejprve zůstala stát jako opařená, nemohla se pohnout. Přišlo jí to extrémně nechutné a také neuctivé vůči mrtvým lidem. „Neřekla jsem mu zatím nic. Myslí si, že je pořád tajný a já nic netuším. Asi to tak nechám. Nebo někdy na smrtelné posteli. Ale asi jsem vůbec nevěděla, s kým žiju. A trochu se bojím.“
(v příběhu je na žádost čtenářky změněno jméno, fotka u článku je pouze ilustrační)
KAM DÁL: Nevzdělaná manželka krutého diktátora podváděla, sbírala funkce i drahé dary. Život Eleny Causescu skončil neslavně.
