Paní Jiřina houbaří prakticky od doby, kdy ještě neuměla pořádně chodit. Rodiče ji a sestru tenkrát nosili na zádech, sem tam je posadili na pařez a sbírali houby kolem.
"Pro rodiče to muselo být celkem náročné, ale jejich váseň byla zřejmě silnější než trable s děcky. Později jsme s nimi už běhaly po svých. Hlídat nás doma neměl kdo, protože prarodiče bývali v lese s námi," vzpomíná paní Jiřina.
Houbaření je radost
"A to naše nadšení, když jsme našly pěkného "houbáka", kterého, ať byl jedlý, nebo ne, vždy dala pro naši dětskou radost babička do košíčku. Jako starší jsme pak celé prázdniny bývaly na chatě a téměř vždy jsme si z našich dobrodružných cest přinesly domů nějaký lesní úlovek."
Co je na hledání hub tak lákavé? Proč to baví paní Jiřinu? Tuhle otázku už si mockrát kladla. "Hlavně když po neskutečně brzkém vstávání a po celém dni v lese sotva pletu nohama a nemohu unést koš, celý večer čistím a zpracovávám houby a padám únavou. Ale přijde ráno a chci jít znovu," přiznává Jiřina. "Chci zažívat tu radost při nalezení pěkného kousku. Je to prostě vášeň."
"Mám radost, když hodně rostou a koš je za chvíli plný. Ale není to jediné, co mě baví. Mám požitek i z toho, když tolik nerostou a pro nalezení každého kousku musím vyvinout nějaké úsilí. I ta radost je pak větší. Každý rok cítím velké uspokojení z toho, že sbírám vesele houby i v době, kdy by to normální lidi ani nenapadlo," směje se.
A kdy to je? "Například koncem listopadu, kdy už je po prvním sněhu. A další typ radosti je při nalezení neobvyklého, či vzácného druhu. Nejsem jen konzumní sběrač, v lese vnímám každý barevný flek na dřevě a zkoumám, co je to za druh plísně," dodává a pokračuje:
"Skoro vždy si domu přinesu zajímavý kousek a zkoumám, co je to za druh. O houbách si ve volných chvílích čtu, prohlížím fotografie své nebo jiných houbařů, učím se o nich, v mrazáku mám po celý rok jeden celý hříbek a chodím se na něj dívat. I když je málo času, alespoň jednou týdně navštívím svůj oblíbený houbařský server kouknout, co kde roste a jak to ve které oblasti Čech vypadá."
Paní Jiřino, jakou nejhezčí houbařskou trofej jste našla?
Každý den, týden, měsíc to může být něco jiného. Jednou je to, když mám plný košík, ačkoliv nikdo jiný nic nenašel. Jednou je to nádherný hřib, který vypadá jako malovaný. A jednou, když najdu malé nevzhledné houbičky pod prvním sněhem. A co teprve, když najdu vzácný chráněný druh! Vybrat jedno NEJ je těžké.
Pamatuji se ale na jeden velice dobrý houbařský rok. Byl to týden, kdy hřiby snad rostly i na patníku u silnice. Máme příbuzné, kteří houby milují - na talíři. Přijeli přes celou republiku je sbírat. Celá rodina včetně silnější “tělnaté” babičky. Došli jsme k potůčku, který tekl v hlubokém korytě. Za ním rostla vysoká tráva. Bylo mi jasné, že tady naše cesta končí a otáčíme to, nedokázala jsem si představit, jak bychom babičku přes potok dostali.
Řekla jsem si, ok, kouknu ještě do té trávy a jdeme. A když jsem odhrnula první trs, neubránila jsem se zvolání: “Panebože, to jsou ale mamutí hřiby! Opravdu to byli obři, měli průměr klobouku skoro půl metru a nohy 30 cm. A v tom slyším zvláštní zvuk, otočím se - a co nevidím. Babička navzdory svojí váze skoro ladným skokem přeskočila potok. To byl šok snad skoro větší než z těch hřibů.
Jaké houby nejčastěji sbíráte a kde je hledáte?
Nejčastěji sbírám houby jedlé a hezké. Asi nejvíce jsou to hřibovité, ale ne pokaždé jsou k mání a ne vždy je každý druh hřibu chuťově lepší než nějaká pěkná lupenatá holubinka.
Klasika jsou různé druhy hřibů, klouzků, lišek, bedel, holubinek, čirůvek, smrže, babky, křemenáče, špičky, kozáci, pýchavky, žampiony, ryzce, stročky… Je toho moc. Každý druh houby mívá rád jiné podmínky kolem sebe, něco roste výhradně pod modříny, něco jen v trávě, něco se najde v hlubokém listí a něco v jehličí či na zetlelých dřevech. Hledám, kde se dá.
Kam na houby chodíte?
Žádný houbař neřekne, kam přesně na co chodí. (úsměv) Obecně je to Benešovsko, okolí Jílového, Posázaví, Vysočina, Beroun, Brdy, Dobříš a když se podaří, tak i nepřekonatelná Šumava nebo Beskydy.
Na jaké houby chodíte teď před létem? Co teď roste?
Teď se dají najít některé jarní druhy. Asi nejlepší, nejhojnější a nejlépe poznatelné jsou smrže. Většinou jich roste víc pohromadě, takže se košík rychle zaplní. Pak je to Jidášovo ucho, májovky, khčenky české a stále ještě Hlíva ústřičná. Pokud bude příznivé počasí, dostatek dešťů a teploty nebudou moc klesat, tak první hřibovité houby, které asi každého zajímají nejvíc, se dají očekávat koncem května či počátkem června.
Způsobuje babka rakovinu? Podle vášnivého českého houbaře toho o houbách mnoho nevíme. Nesbíráme výborné hřiby, protože je neznáme. Zato se cpeme babkou, která je rakovinotvorná.
Máte oblíbený houbový recept z hub, které se teď dají najít? Jaký?
Tak třeba smrže se dají připravit jen tak na másle nebo ve smetanové omáčce, nebo je připravuji plněné mletým masem, nebo z nich dělám pomazánky. Také hlíva má široké využití od polévek přes čínu, rizoto až po guláš. Hlíva má údajně řadu pozitivních účinků pro člověka, mimo jiné posiluje imunitu.
Můj oblíbený recept je falešná dršťková polévka z hlívy - nemá chybu. Příprava je úplně stejná jako u gulášové polévky, jen s tím rozdílem, že místo masa použijeme hlívu. Stejně výborná je pak z kotrčů, ale na ty je teď ještě brzy.
Pravidlo při přípravě hub zní: Vařit minimálně 20 minut. Jednak jsou pak lépe stravitelné, jednak některé druhy jsou při kratší době varu vyloženě jedovaté.
