Anticharta
Charta 77 představovala jednu z nejvýznamnějších opozičních aktivit v období normalizace. Strana a vláda se obávaly, že by výzva chartistů mohla mít široký společenský ohlas. Není divu, že na výzvu k dodržování lidských práv reagovaly masovou diskreditační kampaní. První denunciační článek Čí je to zájem se objevil ve stranickém deníku Rudé právo již 7. ledna. Přestože text Charty nebyl v socialistickém Československu nikdy oficiálně zveřejněn, plnily zprávy o něm první stránky všech deníků i časopisů. 12. ledna publikovalo Rudé právo článek Ztroskotanci a samozvanci, který představoval normativ ideologického jazyka pozvolna se rozjíždějící antichartistické kampaně.
Mediální kampaň proti Chartě 77 vyvrcholila 28. ledna 1977 setkáním umělců na půdě Národního divadla. Přítomny byly i televizní kamery, které pečlivě snímaly tváře populárních osobností. V čelných řadách hlediště seděla řada oblíbených herců (Karel Höger, Dana Medřická, Jan Werich, František Filipovský, Miloš Kopecký, Jiří Sovák, Ladislav Pešek atd.). Herečka Jiřina Švorcová přečetla přítomným Provolání československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Přítomní byly následně vyzváni, aby demonstrovali svou loajalitu k režimu podpisem Provolání. Podpisové archy byly v záhlaví zřetelně označeny textem: „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Připojuji se k provolání československých výborů uměleckých svazů“. K filmovým a divadelním umělcům se vzápětí připojili též hudebníci; 4. února se obdobné setkání konalo v pražském Divadle hudby. Provolání přečetla zpěvačka Eva Pilarová. I zde se objevila řada populárních tváří (Karel Gott, Jiří Schelinger, Jiří Korn, František Ringo Čech aj.). Ostatní představitelé tzv. kulturní fronty podepisovali Provolání v sekretariátech uměleckých svazů, v redakcích novin a nakladatelství, v televizi či rozhlase. Mocenskému tlaku na podpis se dalo jen obtížně uniknout. Mnozí se sice vyhnuli účasti na televizí přenášené manifestaci v Národním divadle, text Prohlášení je však dostihl později v zaměstnání. Odmítnutím podpisu umělci riskovali ztrátu zaměstnání. Většina z nich se v tomto morálním dilematu nerozhodla pro konfrontaci, touha po poklidné existenci převládla. Od soboty 29. ledna až do 12. února vycházely v Rudém právu na pokračování seznamy signatářů tzv. Anticharty. K Provolání se v rámci kampaně připojilo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7000 „obyčejných“ umělců.
Vedle rozsáhlé mediální kampaně proti Chartě věnoval režim pozornost i samotným chartistům. Usiloval o to, aby opoziční hnutí v zárodku paralyzoval. Řada čelných představitelů Charty se ocitla ve vězení. Mluvčí Charty, filosof Jan Patočka, dokonce zemřel na následky mnohahodinového výslechu StB. Pohřeb sedmdesátiletého Patočky se stal demonstrací odporu proti komunistické moci. Většinová společnost však sokratovský vzor filosofa Patočky za svůj nepřijala.
Kampaň proti Chartě splnila svou funkci. Umělci otevřeně deklarovali loajalitu s režimem a jejich jednání se stalo vzorem pro mnoho obyčejných lidí. 242 chartistů stálo proti mase těch, kteří pod tlakem režimu podepsali protest proti výzvě, kterou oficiálně ani neměli znát. Tento absurdní akt zdůraznil ochotu většinové společnosti přijímat stranou nastavená pravidla hry. Anticharta posílila obecnou atmosféru rezignace a letargie, jež v normalizačním Československu vládla již od stranických čistek v roce 1970. Do ledna 1990 podepsalo Chartu 1883 lidí, jen 25 z nich svůj podpis pod tlakem režimu odvolalo. Charta dále pokračovala ve své opoziční činnosti a do roku 1989 vydala více než 500 dokumentů, v nichž se vyjadřovala k politické situaci v Československu.
Zdroj: ustrcr.cz
