Pro paní Boženu jsou děti všechno. Ačkoliv porodila šest dětí a kromě vnoučat má již dvacet pravnoučat, žije v bruntálském azylovém domě. Důvod je prostý. Chce mít klid. „Já mám ráda klid, ticho. Přitom bych mohla být u dětí. Ale nechci, protože mám ráda svůj klid,“ vysvětluje pro ČtiDoma.cz.
Prý by dělala ostudu
Božena je romské národnosti a celý život zasvětila rodině. Jelikož je jí víc než sedmdesát let, nabízí se možnost pobývat v domově důchodců. Děti a vnoučata o tom však nechtějí slyšet, i když tuto alternativu také zvažovala. „Děti nechtějí o domově důchodců slyšet. Uvažovala jsem, že bych tam šla, ale děti to nechtějí. Prý bych dělala ostudu. Proto jsem v azylu.“
Miluje své děti nadevše
Pracovala sice jako dělnice nebo uklízečka, její nejdůležitější povolání ale bylo a je povolání matky. Co se pamatuje, nezná nic jiného než mateřství. Pozastavuje se nad holým faktem, že existují krkavčí matky, které své dítě odloží nebo zavrhnou. Za takový čin by se hanbila. „Možná, že jsou všechny matky takové jako já. Já nevím, ale svoje děti miluju. Já je zbožňuju. Já, kdybych mohla, tak bych pro ně dýchala. A děti milují mě.“
Potíže s penězi tu byly vždy
Svým dětem a vnoučatům se snaží všemožně pomáhat z toho mála, co má. Vždycky měli málo. Dnes je to ale mnohem horší. Nakonec azylový dům vyjde laciněji než nějaký podnájem. „Kdybych měla být v bytě sama a platit elektriku, plyn a bydlení, nevím, jak bych to zvládala jako důchodkyně.“ Její děti samozřejmě mají své bydlení. Zpočátku bydlela u nich, ale nelíbilo se jí, jak se hádali. A proto odešla.
Bydlení bez hádek
Po smrti manžela přijala nabídku svého syna, aby šla bydlet k němu. Nesnesla však jejich neshody a hádky a přijala možnost pobytu v azylovém domě. „Protože, jak říkám, já mám ráda svůj klid. Víte, jak to bývá mezi manželi. Někdy jsou hádky. Někdy jsou děti bity. Já to nemám ráda, když se hádají.“
Nevadilo by jí mít nějakou garsonku na náměstí, kde je hodně lidí. Hlavně ne žádné hádky. Mohla by si zajít do restaurace na kávu nebo vzít vnoučata do cukrárny. „Kdyby mi sociálka nedoplácela, tak bych to nezvládla.“ Paní Božena postřehla, že v Bruntále funguje dům s pečovatelskou službou. Uvažuje o tom, že by šla tam. Hrozí se ale jedné věci. A to hromadných návštěv její rodiny.
Rodinné návštěvy
V průběhu roku jsou návštěvy v pohodě. Chodí za ní vnoučata a pravnoučata cestou ze školy. A sem tam zajdou syn nebo dcery. Ale když jsou svátky, tak je to šrumec. Do azylového domu přijde celá její rodina a není divu, že se do skromného pokoje nevejdou. „O vánočních svátcích za mnou přišly všechny děti. A to byl poprask na azylu. Bylo jich hodně. Toho 1. ledna to byl poprask, jak za mnou všichni přišli.“
Zásadní v životě paní Boženy je absence zdravého a jistého bydlení. V azylovém domě žije na střídačku již třetím rokem. Jsou tu ale nějaká pravidla a limit pro pobyt zde. Když vyprší povolená doba bydlení v azylu, vrátí se vždy na čtyři měsíce k dětem. Tento koloběh se neustále opakuje. „Vždycky odejdu na čtyři měsíce. Jsem tu rok a zase odejdu k dětem a po čtyřech měsících se znovu vrátím. Takže celé vedení už mě zná dobře.“ Děti by ji měly rády u sebe, ale ona nechce. Tento případ romské matky v azylovém domě není ojedinělý a s případy podobného ražení se setkáváme více, než je zdrávo.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Sociálně slabší maminky omezily pití alkoholu a začaly vařit doma. Díky projektu Společně.
