Miloš Zeman si rád dělá očko v zemích, ve kterých právě pobývá. Miluje pochvalu a plácání po zádech. Není to poprvé, kdy se chtěl zavděčit svým hostitelům a pronesl něco, co pak česká diplomacie horko těžko napravovala. Stačí si připomenout jeho kontroverzní výroky v Rusku, Číně nebo Izraeli.
Teď si vysloužil "pohlazení" od představitelů Srbska, když veřejně pohaněl Kosovo. „Vedou ho váleční zločinci. Miluji Sbrsko a srbský lid,“ nechal se slyšet český prezident. Tato země podle něj nemá co dělat mezi demokratickými státy a chce se zasadit o to, aby Česko zrušilo uznání Kosova. Nedávno tak učinilo například Togo.
Pochvala od Ruska i Číny
Srbsko je státem, kde se střetávají ruské a čínské zájmy. Čína zde chce utrácet své miliardy (snad s větším úspěchem než v České republice), Rusko zase hájí své geopolitické zájmy. Z těchto důvodů je naprosto evidentní, proč se Zeman staví na stranu Srbska. Oba zmíněné státy jsou dlouhodobě jeho srdcovou záležitostí. Faktem je i to, že i Česká republika by v relativně bohaté zemi mohla najít uplatnění, stačí jmenovat třeba tuzemské tramvaje.
Na celou "kauzu" jsou dva hlavní pohledy. V podstatě záleží, s kým se bavíte. Odpůrci Zemana tvrdí, že je to další "blábol starého pána, který se chce za každou cenu zviditelnit". Fanoušci současné hlavy státu kontrují, že "prezident si může říkat, co chce, a nikdo nemá právo ho okřikovat". Pravda je zřejmě někde uprostřed.
Miluje zemi, kterou nechal bombardovat
V první řadě Miloš Zeman si rozhodně nemůže říkat, co chce, resp. neměl by. Zahraniční politiku určuje vláda, prezident by ji měl dodržovat. Osobní názor samozřejmě může sdělovat dle libosti, ale měl by tak činit mezi čtyřma očima nebo bez "dohledu" kamer a novinářů. To za prvé. Ale je tu zároveň za druhé.
Zeman totiž dost možná řekl něco, co si většina lidí Česku myslí a k čemu i česká diplomacie bude muset dříve či později zaujmout postoj. Vybral si zkrátka jednu stranu. Ano, do jisté míry neomaleně tak, jak je zvyklý. Ano, dnes miluje zemi, kterou i on před lety schválil bombardovat, což je tak trochu zvláštní. Ovšem je třeba se naprosto vážně ptát, jestli nemá pravdu.
Nebyli hodní a zlí
Není možné tvrdit, že by válka v bývalé Jugoslávii měla jednu stranu "hodnou" a druhou "zlou". Srbové vraždili Kosovany, Kosované Srby. Trpěly oba tábory, pro neskutečná zvěrstva nikdo nešel daleko. NATO schválilo vojenský zásah a Česko k tomu přišlo tak trochu jako slepý k houslím.
Do Severoatlantické aliance jsme vstoupili 12. března 1999 a pouhé necelé dva týdny poté jsme museli spolurozhodnout o tom, zda bombardování bude či nebude. Oficiálně šlo o zastavení čistek vůči kosovským Albáncům ze strany Srbska.
Ovšem jedním dechem je třeba dodat, že ani zde nebylo vše černobílé. Stačí si vzpomenout například na rezignaci bývalé členky Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Carly del Ponteové. Ta ze své funkce odešla proto, že podle ní nebylo možné stíhat kosovské Albánce za obchod s orgány zajatých Srbů. Takže ani tady není nic černobílé a fakt, že před soudem v Haagu stanuli někteří srbští váleční zločinci, neznamená, že na kosovské straně nebyli.
Hanět Miloše Zemana za jeho výrok lze, protože ho nevyřkl jako státník, ale jako rozdováděný hošík na pískovišti. Ale za jeho podstatu? To těžko.
Humanitární bombardování? Hnusný výmysl
Bombardování Jugoslávie provází i dvacet let "po akci" celá řada mýtů a nesmyslů. Tím největším asi je, že ho schválil tehdejší prezident Václav Havel. Není to pravda, byla to vláda dnešního prezidenta Miloše Zemana. Ten to později označil za chybu. Navíc vše konzultoval pouze s bývalým ministrem zahraničí Janem Kavanem. „Vzhledem k tomu, že celá záležitost byla operativní a že vyžadovala rozhodnutí v intervalu dvaceti až třiceti minut, po konzultaci s ministrem zahraničí jsem se rozhodl tak, jak jsem rozhodl, a to v sobotu (20. března) odpoledne s tím, že jde o útoky na ryze vojenské, nikoli civilní cíle, a že se jedná o ty vojenské akce, které mají zabránit humanitární katastrofě,“ řekl tenkrát Miloš Zeman.
Dnes koluje řada představ o tom, že Václav Havel mluvil o humanitárním bombardování a schválil ho. Ani to ovšem není pravda, o čemž existují jasné důkazy. „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů. Ale na základě své osobní zkušenosti jsem stejně silně přesvědčen, že jen čas dovolí objektivně zhodnotit to, co se děje v těchto dnech v Jugoslávii a dopad na NATO,“ sdělil v roce 1999 agentuře Reuters.
Termín humanitární bombardování nikdy nepadl, což je poměrně snadné i dnes dohledat. Nebo spíše nedohledat, v původních materiálech ho nikde nenajdete. Sám Havel výrok později označil za výmysl s tím, že by to nikdy neřekl, protože „má vkus“. To nic nemění na tom, že křivdy z minulosti, ať už údajné nebo reálné, rezonují i dnes. A zřejmě jen tak nevyšumí.
