Na první pohled se může zdát, že orientace je nemožná. Nejen evropskou politiku v současné době ovládá mnoho populistů. Ti nemají dlouhodobé vize, plány ani programy. Mají jen snahu urvat krátkodobý úspěch, který mohou prodat svým voličům.
A je jedno, na čem je úspěch postaven, jestli vychází z levicové či pravicové politiky. Podstatné je, aby se lidem líbil a přinesl procenta v popularitě. Volič je uspokojen výsledkem ve věci, která mu momentálně přijde aktuální. Dříve to bývala například romská otázka, dnes migrace či na úkor budoucích generací zavedená sleva ve vlaku.
Slibem nezarmoutíš
Speciální kategorií je Andrej Babiš, který už ani nečeká na krátkodobé úspěchy, ale rovnou vrší jeden slib za druhým. Tu staví haly pro Martinu Sáblíkovou, támhle buduje hokejovou halu, jinde slibuje levnější pivo a snad nejvtipnější z mnoha jeho chimér byla o tom, že nebude zasahovat do obsahu svých médií.
Zde je volič uspokojen slibem samotným. Nemá čas vychutnat si úspěch, protože se místo toho těší ze slibu nového. Jak vidno, tak to funguje. Na jednu stranu svým způsobem obdivuhodné. Na stranu druhou velmi, velmi smutné, jeho ANO stále vévodí volebním průzkumům.
Stát vlevo, občan vpravo
Vnímání levice a pravice v politice se proměňovalo už od dob francouzské revoluce, odkud původně pochází. Postupem času se však ustálil pohled, který jako nejvýraznější rozlišovací vlastnost považuje ekonomiku a roli státu v životě občanů.
Zjednodušeně bychom mohli říct, že politika rozšiřující kontrolu státu na úkor individuálních svobod je politika levicová. Tento pohled říká, že v některých oblastech je lepší, aby nad nimi měl co největší kontrolu stát, protože to umí lépe než občané. Oproti tomu pravice věří ve větší svobodu jednotlivce na úkor státu. A k tomu se váží i ekonomické programy – levice věří, že je třeba více peněz vybírat na daních a následně je přerozdělovat těm, kteří je potřebují. Pravice hlásá, že nižší daně umožňují, aby si lidé sami určili, jak své peníze utratí.
A z tohoto pohledu není dělení levice a pravice mrtvé. Většina věcí, které politici realizují, se dá nějak analyzovat z pohledu role státu a dopadu na peněženky občanů. Například zavedení EET. Neúměrně zvyšuje kontrolu státu nad občany, a tím omezuje svobodné podnikání. Na škále moc státu – svoboda občanů vlevo.
Nebo zavedení a zvyšování minimální mzdy. Stát přebírá kontrolu v oblasti smluvního určení mzdy za práci s cílem pomoci zaměstnancům. Posílená role státu řadí i tento návrh vlevo. Diskuse o zavedení tolerance na alkohol. Pravice nabízí občanům možnost rozhodnout se, zda si dají po obědě jedno pivo na úkor striktního nařízení nuly státem. Uznávám, diskuse o tomto návrhu má daleko širší rozměr. Ale pokud se bavíme o pohledu levice-pravice, tak je toto dělení jasné.
Udělejte si test sami
Zkuste si toto dělení aplikovat na strany/hnutí, u kterých si nejste jisti jejich orientací. Například u Pirátů se dlouze diskutuje, kam na škále levice-pravice patří. Piráti v minulosti například navrhli, aby finanční správa posílila své pravomoci natolik, že by se prolomila mlčenlivost advokátů a daňových poradců. To je bezprecedentní posílení pravomocí státu na úkor svobody jednotlivce.
Tím, co minulý týden rozhořelo diskusi o levicovosti a pravicovosti, byl návrh na zdanění prázdných bytů. Ten mají Piráti ve svém programu a na světlo ho vytáhl primátor Prahy Zdeněk Hřib. Tento návrh posiluje pravomoci státu, zvyšuje daňové zatížení a omezuje svobody jednotlivce. Na škále levice pravice tedy jednoznačně vlevo. Vtipné nebo spíše tragikomické na tom je, že se dokonce i komunisté přihlásili s tvrzením, že jim byl nápad na zdanění bytů ukraden.
Pro někoho je únosnější, pokud má stát větší roli a přerozděluje více peněz podle priorit, které vidí. Někdo zase preferuje možnost si vybrat a netrvá na tom, aby stát zasahoval do všech oblastí života. Dělení na levici a pravici má svůj význam. Když si strany a hnutí na škále takto rozložíte, víte, co od nich můžete zhruba čekat. A to činí politiku při tom všem chaosu aspoň trochu čitelnější.
