V Plzni bylo toho dne rušno. Ostatně jako v celé České republice. Devatenáctiletý Jakub byl nervózní. Výsledky se měl dozvědět každou chvílí. Aby si trochu ukrátil čas, začal si tento hrdý Slovan, jak sám sebe v rozhovoru označil, prohlížet své maturitní vysvědčení. Bylo skutečně moc krásné. Tolik písmen, tolik čísel, které si Jakub vysloužil dlouhými čtyřmi roky pilného studia. Zrovna si, dnes již poněkolikáté, prohlížel svou výbornou z češtiny, když do jeho pokoje vtrhla maminka. Tváře jí hořely nadšením. "Jakube," vydechla, "Jakube!"
Jakub se usmál. Sroloval své maturitní vysvědčení. Teď už ho nebude potřebovat. Stal se z něj politik!
Jako první mu telefonicky gratuloval Míla, stranický expert přes kulturu, který moc dobře ví, že kultura velice, velice upadá. "Vyhrál jsem," oznámil Jakub namísto pozdravu.
"Určitě možná s tebou jakoby tak úplně nesouhlasím," odvětil nakvašený Míra.
"Ale dostal jsem přece nejvíc hlasů."
"Když si vezmu," řekl Míla, "já v kultuře se pohybuju přes dvacet let a…"
"Jenomže tady nejde o kulturu. Já budu starosta! Víš, čeho všeho můžu dosáhnout? Vystoupíme z Evropské unie, z NATO, vyženeme z Česka všechny ilegální přistěhovalce a nikdo se už nikdy nikde nebude zahalovat. Hidžáby, čádory, džihády, nikáby, burky, bikiny, nic z toho! Nic!" Jakub se dostával do ráže, nakonec na chudáka Mílu téměř zařval: "Všichni nahý! A všude!" Hned se však uklidnil, protože si uvědomoval, že jako starosta Plzně si takové výkyvy nálad nemůže dovolit. "Omlouvám se, nechtěl jsem křičet. Ale víš, o co mi jde, ne?"
"No," odpověděl Míla, "přiznám se, že teď jsem tak úplně neposlouchal." A s těmi slovy se rozloučil. Záhy však zavolali další členové strany a Jakub byl v sedmém nebi.
Pryč za každou cenu!
Hned druhý den začal plnit svůj předvolební program. Bohužel zjistil, že se mu nepodaří zařídit, aby z EU a NATO vystoupila celá republika, ale postaral se o to, aby vystoupila alespoň Plzeň. Z Plzně také Jakub vyhnal všechny ilegální uprchlíky, s čímž nakonec zas tak moc práce neměl, jelikož tam žádní nebyli. Rovněž vzal útokem nenáviděný obchod, kolem kterého chodil čtyři roky den co den do školy. Se slovy "Žádné burky mi tu, vy holomku, prodávat nebudete!" vyhnal prodavače ložního prádla i celou jeho rodinu daleko za hranice města. A pak už přišlo na řadu parkování…
To však nebylo tak jednoduché, jak si Jakub myslel. Byť se mu úspěšně dařilo zařídit deset nových parkovacích míst denně, Plzeň se rozrůstala. Tak jako každé území, které vystoupí z EU a z NATO, se i Plzeň stala vyhledávaným místem bohatých a vlivných lidí. Přijížděly jich celé kolony. Kolony Hummerů, Jeepů a limuzín. A obyvatelé města, kteří marně kroužili kolem těchto obrovských vozů ve snaze zaparkovat, se začali ozývat.
Opusťme i Bundeswehr!
"Ale já se přece snažím!" lkal Jakub. Nakonec jej rozlícený dav, který se srotil pod oknem jeho pokojíku, dohnal k nepromyšlené akci. Jakub prohlásil, že své vlastní auto přeparkuje, aby tak dokázal, že v Plzni parkovací místa jsou. Byl sice trochu nervózní, ale věděl o několika místech, kde bylo pořád ještě volno. Bohužel však nepočítal s tím, že do města přijedou další kolony nenasytných zbohatlíků. Ty zlákalo, že se Plzeňákům vystupování tak zlíbilo, že opustili i UNESCO i OSN, a dokonce prohlásili, že usilují o vstup do Bundeswehru jen proto, aby z něj záhy mohli také vystoupit.
A tak Jakub nezaparkoval. A hanba a ponížení, které pocítil, když se marně pokoušel zaparkovat i v přilehlých plzeňských satelitech, byly nakonec tak silné, že už se do Plzně nikdy nevrátil.
