Emmanuel musel spát dlouho, protože když se probudil, jeho byt byl, tak jako tisíce dalších pražských bytů, lepší. Ne že by mu někdo vysvětlil, v čem přesně je jeho byt lepší, zkrátka byl, a protože byl, tak nemělo smysl nad tím nějak hloubat.
Emmanuel žil v Praze skoro rok a půl. Dostal se sem, když už lovci talentů jednoho nejmenovaného klubu (byla to Sparta Praha) nevěděli, kudy kam, a povinnost sehnat do základní jedenáctky tohoto vyhlášeného týmu osmnáctou letní posilu je dovedla až hluboko do zapadlých hor východního cípu východní Evropy, kde tehdy Emmanuel se svou rodinou bydlel. Emmanuelovi pak stačilo kopnout do kamene, a když si ani nezlomil palec, ani se nesložil k zemi, manažeři mu nabídli exkluzivní hráčskou smlouvu a Emmanuel šel.
Tak jako každé ráno od té doby, co si zvykl na život sportovní hvězdy, Emmanuel zaspal. Přesto se v klidu nasnídal a teprve čtvrt hodiny předtím, než měl být v šatně, scházel ze schodů. Ulice byly překvapivě prázdné, a to byla v Praze zrovna špička – ostatně tak jako každou hodinu od sedmi ráno do sedmi večer. Emmanuel však projížděl obvyklou cestou ve svém luxusním Audi a nikde žádné kolony, nikde žádná auta, jen několik přecpaných autobusů a tramvají. Některým vozům čouhaly z okýnek hlavy cestujících, ale Emmanuela, který nikdy nejel prostředkem veřejné dopravy – v Praze řídil své Audi, tehdy v horách jezdil na oslovi –, to nijak nepřekvapilo.
Místo Audi tramvaj
Velmi se pak Emmanuel divil, když dojel na trénink včas a sám sobě spílal, když si uvědomil, že bude muset spolu s týmem absolvovat náročnou rozcvičku, sestávající ze samých sprintů a přeběhů.
Po tréninku si, celý polámaný a vyčerpaný, pohrával s klíčky od svého Audi.
"Ty vážně ještě jezdíš autem?" zeptal se Ptidepe Tidepe, německomarocký zadní stoper, jehož specialitou bylo nastupovat do zápasu v pětašedesáté minutě a kopat v nastaveném čase levou nohou centry ze vzdálenosti šestadvaceti metrů. (Poté, co si manažer klubu uvědomil, že sedmatřicet letních posil nemůže plně využít, si každý z hráčů musel vymyslet svou specializaci.)
"A čím bych měl asi tak jezdit?" opáčil trochu útočně Emmanuel.
"My všichni," Tidpepe nebo Ptidpepe se otočil ke spoluhráčům, "jezdíme městskou hromadnou dopravou. Výhradně. Všichni to dělají. Dokonce i Slávisti i Bohemáci. Je to zadarmo."
"Zadarmo?" podivil se Emmanuel.
"Jo."
"Nic neplatíš?"
"Ne."
"A kolik stál lístek předtím?"
"To nevím," odpověděl Tidpepe.
"A kolik stojí teď?"
"Nic. Je úplně zadarmo."
"Fíha," písknul Emmanuel a hned se rozběhl – sám byl později překvapený, že mu zbývalo tolik sil –, aby chytnul první tramvaj. Do té však nastoupit nemohl. Ani do druhé se nevešel a třetí v zastávce ani nepřibrzdila. Nakonec nastoupil Emmanuel až do šesté tramvaje, a byť jej dav spolucestujících téměř udusil, jezdit po Praze zadarmo bylo skutečně slastné. Emmanuel tomu úplně propadnul.
A tak se po něm na druhý den během tréninku marně sháněli – Emmanuel zrovna poosmnácté vyjížděl a sjížděl lanovou dráhu na Petříně. A když Sparta v sobotu dostala šest nula v Mostě, Emanuel prozkoumával nově otevřenou linku D pražského metra. Jezdil téměř měsíc v kuse. Když měl hlad, došel si do školní jídelny, kde byly obědy zadarmo, výživné, chutné a volně dostupné. Nikde nic nechybělo, všechno všude bylo, protože pět tisíc migrantů, kteří byli do Prahy přesídleni, zastávalo, jak bylo slíbeno, všechny pozice, na které byli Pražani líní. Tisíc migrantů řídilo nově zavedené tramvaje, tisíc autobusy, tisíc si rozdělilo noční směny v pražských školách, kam si chodil na oběd každý, komu se zachtělo.
Tam a zase zpátky
Mnoho měsíců žil Emmanuel v dopravních prostředcích, jeho Audi mezitím obrostlo mechem, navíc mu rozběsnění fanoušci poté, co Praha podeváté v řadě prohrála (čtyři nula se Starou Boleslaví), propíchali pneumatiky a rozmlátili okna. To však Emmanuelovi nevadilo, ten jezdil, jedl, jezdil a jedl, až byl nakonec tak tlustý, že se skoro nevešel do autobusu, který byl sice hromadný, ale ne městský.
Stálo jich několik v řadě a odvážely z Prahy všechny migranty. Nejen pět tisíc nočních výdejců obědů a řidičů, ale také všechny pracovníky z ambasád, hostující profesory, zkrátka každého, kdo byl v Praze cizincem. Kromě jiných i čtyřicet jedna hráčů základní jedenáctky Sparty Praha – včetně Emmanuela.
Takový byl totiž předvolební slib.
