Když Miloš Zeman skládal prezidentskou přísahu, tak říkal: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."
Budeme obyčejní lidé?
Drahý pane prezidente, nemusíte se se mnou chodit projít, klidně zůstaňte sedět. Vím, že jste před několika měsíci na tiskové konferenci světu sdělil informace o všech svých nemocech. Nechci, aby se Vám přitížilo. Ale zkusme na chvíli předstírat, že jsme oba obyčejní lidé. Samozřejmě chápu, že Mr. President je člověkem neobyčejným, ale věřím, že se i Vy, pane prezidente Zemane, na chvíli dokážete vžít do pocitu, že nejste o nic lepší než já, obyčejný člověk bez státní funkce. Prosím, zkuste to. Jen na pár minut...
Co cítíte, když porušujete Ústavu České republiky? Co cítíte, když z váženého úřadu děláte hlavní stan komediální společnosti? Co cítíte, když lžete o udělování milostí pouze lidem nemocným nebo takovým, kteří nespáchali těžký zločin? Nejsou to jsou Vaše slova, drahý pane prezidente? Co cítíte, když chcete pustit na svobodu prokazatelného zločince bez toho, aby se předtím otevřel jeho spis a soudy vše znovu projednaly?
Vysvětlíte mi to, pane prezidente?
Pink zpívá: Za koho se večer modlíte, než jdete spát? Co cítíte, když se podíváte do zrcadla, jste na sebe hrdý? Jak se spí Vám, pane Zemane, když my ostatní nechápavě kroutíme hlavou a přejeme si, aby tohle všechno už skončilo? Stejně jako Pink se ptám, pane prezidente, můžete se mi vůbec podívat do očí a vysvětlit mi PROČ? Chtěl bych to vědět, třeba mi vážně něco uniká a jste muž, který to se svým národem myslí dobře.
Pink se pana Bushe ptá: Drahý pane prezidente, byl jste osamělý chlapec? A jste osamělý chlapec? Ušel jste dlouhou cestu od whisky a kokainu (od becherovky až k ANO, pozn. autora). Jak se Vám tedy spí, jaké máte sny?
Znáte tvrdou práci, ptám se stejně jako zpěvačka? Znáte ji, když tvrdíte, že v sedm ráno slušní lidé ještě spí? Povím Vám i o těch minimálních mzdách. Buďte rád, že jste nikdy nepoznal, jaké to je postavit vlastníma rukama dům, který Vám pak vezme dobře motivovaný exekutor, aby se po pár měsících zjistilo, že se někde stala chyba. Jenže Vy už jste bez rodiny, známí dělají, že Vás neznají.
Pane prezidente, Vy se se mnou asi nikdy neposadíte, že? A když bych za Vámi přišel, udělal byste si čas? Na chvíli...nebo byste se otočil zády a důstojným krokem odešel? A také byste na mě ukázal holí jako na psa, který si má sednout na místo a moc neštěkat? Pane prezidente...?
