Víte, kdo byl J. W. Rich? Člověk, na kterého divadlo ani národ nezapomene. Jan Werich (jako J. W. Rich byl uváděn na prvních plakátech divadelních her) rozhodně neměl v životě na růžích ustláno. Čelil problémům ve společnosti, v rodině, ve svém nitru. Přesto za sebou nechal práci, na kterou by nestačily regimenty jiných lidí.
Rozvedení rodiče, despotický otec…
Jan Werich se narodil do manželství, které nemělo mít dlouhého trvání. Rodiče se rozvedli velmi brzy a malého Jana soud přiřkl do opatrovnictví otci, což v té době nebylo nijak neobvyklé. Vztahy mezi rodiči byly bohužel i po rozvodu natolik špatné, že o veškerém dění kolem svého syna rozhodoval jen jeho otec a matka stála skutečně jen na samém okraji Janova dětství.
Vše se načas obrátilo v době první světové války, kdy otec odešel bojovat a syn manželů Werichových po tu dobu žil u své matky. Ani jednomu ze svých rodičů později ale Jan Werich nevěnoval tolik vzpomínek jako svým dvěma babičkám, k nimž měl, jak z jeho vyprávění vyplývalo, mnohem bližší a pevnější pouto.
První setkání s Jiřím Voskovcem
Vyprávět o Janu Werichovi a nezmínit se o Jiřím Voskovci téměř není možné. V době největší slávy Osvobozeného divadla byli považováni za jednu duši ve dvou tělech - ti dva k sobě zkrátka na jevišti patřili. Se svým budoucím jevištním partnerem se Jan Werich poznal již v dětství, i když tehdy nic nenasvědčovalo tomu, že spolu budou jednou tvořit po určitý čas nerozlučnou divadelní dvojici.
Seznámili se prostřednictvím Werichova bratrance, ale tehdy ještě žádné velké přátelství mezi Janem Verichem a Jiřím Voskovcem (v té době stále ještě Waschmannem - jméno Voskovec přijal až později) nevzniklo.
A znovu Jiří Voskovec
S Jiřím Voskovcem se Jan Werich potkal znovu na gymnáziu v Křemencově ulici v Praze a tady už objevili podobnosti svého vnímání humoru a souznění, které později umožnilo vznik bezpočtu (nejen) pro tu dobu aktuálních divadelních her, scének a dodnes známých forbín. Další cesta po maturitě měla vést jak u Wericha, tak i u Voskovce na dráhu práva.
Studia ale ani jeden z nich nedokončil - už bylo jasné, že jejich osudem se stane herectví. Prvním představením Vest pocket revue ukázali divákům svoji představu o moderní divadelní tvorbě na malostranském jevišti Umělecké besedy 19. dubna roku 1927.
Nebezpečné hry
Jejich hry zpočátku neměly být satirické, jejich podstata a dostatek prostoru pro improvizaci do děje často zanesl aktuální politická témata, otázku nezaměstnanosti a další, čímž se hry W+V stávaly ještě populárnějšími. Skutečná satira ale příšla již v roce 1932 s hrou Caesar, jejímž cílem bylo upozornit na vzrůstající nebezpečí fašismu.
A to - spolu s dalšími díly - přineslo Janu Werichovi a Jiřímu Voskovcovi čtrnácté a patnácté místo na seznamu lidí, kteří měli být po obsazení republiky německou armádou zatčeni. Odchod do Ameriky byl tehdy proto patrně jedinou možnou záchranou před jistou smrtí v některém z koncentračních táborů.
„Život vždycky stál, stojí a bude stát za to, aby ho člověk dožil. Ono se s ním popravdě ani nic víc dělat nedá.“
Sám na jevišti
Po válce se vrátili domů, ale Jiří Voskovec tady spokojený nebyl. Netrvalo proto dlouho a Jan Werich zůstal na jevišti sám - tedy s jinými hereckými kolegy, ale bez opory svého dlouholetého divadelního souputníka. Ani tak se neztratil a až do zákazu činnosti, který přišel po roce 1968, se kromě divadla, kde zastával i funkci ředitele divadla ABC a objevoval se v mnoha hrách, mohli Jana Wericha diváci vidět i ve filmech - dodnes jsou často hrané snímky Císařův pekař a Pekařův císař, excelentní roli ztvárnil ve filmech Až přijde kocour, Byl jednou jeden král, Medvěd, Kočár nejsvětější svátosti, Uspořená libra a v mnoha dalších. A právě ve snímku Uspořená libra si po otcově boku zahrála i jeho dcera Jana, s níž měl Jan Werich ale velmi složité vztahy.
Co je to rodinné štěstí?
Rodinné vztahy Jana Wericha byly od dětství poměrně spletité. Po rozvodu rodičů jej vychovával otec, za první světové války matka, velkou roli hráli prarodiče. Ani jeho pozdější cesta k vlastní dceři ale nebyla nijak jednoduchá. Jana, jak se jediná dcera manželů Werichových (tedy Jana a Zdeňky) jmenovala, měla se svým životem jiné plány než její otec, ten ale nedal jinak, než že půjde v jeho stopách.
Nebylo to šťastné rozhodnutí a i když se Jana nakonec kolem divadla přece jen točila, stále měla pocit, že dělá něco, co dělat nechce. Nevěřila svému talentu a podle slov některých jejích kolegů patrně velmi dobře věděla proč. Kromě role v Uspořené libře se nijak zvlášť neprosadila a svému otci to měla po celý zbytek svého krátkého života za zlé.
Tragický život jediné dcery
Snad to bylo způsobeno nespokojeností s kariérou, možná problémy v manželství, které vyústily v rozvod, ale nejspíš kombinací všech možných okolností se Jana dostala do situace, kterou neuměla řešit jinak než alkoholem.
Ačkoliv měla svého otce velmi ráda, zároveň si do něj promítala veškerou vinu za svůj nevydařený život. Mimo jiné se do smrti ve svých pouhých pětačtyřiceti letech nesmířila s návratem z amerického exilu, kde se cítila šťastná a velmi si přála v Americe zůstat. A to se odrazilo i v jejich vzájemném vztahu, který byl ale pořád lepší než s matkou.
I manželka Zdeňka měla velké problémy
Matku své dcery Jany, Zdeňku, si vzal v roce 1929. Byla návrhářkou divadelních kostýmů a překladatelkou z angličtiny. Život po boku Jan Wericha ale patrně příliiš klidný nebyl. Herec měl rád ženy, společnost a za každých okolností se snažil být středem pozornosti nejen v rodině. Zdeňka se tak potýkala nejen s těmito jeho vlastnostmi, ale i se složitým vztahem ke svojí dceři Janě, kterou podle některých svědectví nikdy zcela nepřijala.
Neustálá kritika a výčitky se tak jistě na vztazích v rodině velmi neblaze podepsaly. Ani sama Zdeňka nebyla po psychické stánce příliš odolná. Byla neobvykle podezíravá, zvlášť právě vůči své dceři, lidí se raději stranila a její stav se vyhrotil až do té míry, že musela být léčena na psychiatrické klinice.
Nemanželský syn
Až po Werichově smrti se kromě známé dcery objevil ještě nemanželský syn Jiří Petráček, který se o svém původu dozvěděl až právě po skonu svého vlastního otce. Podoba Jiřího Petráčka s jeho otcem je ovšem až zarážející.
Anticharta podepsaná/nepodepsaná
Velký vnitřní problém měl Jan Werich s podpisem Anticharty v roce 1977. Svoje jméno pod listinu sice připojil, další vývoj událostí má ale několik interpretací. Podle jedné verze se již na místě snažil svůj podpis zpochybnit, podle jiné se dokonce přímo v hledišti Národního divadla, kde k celé situaci došlo, měl veřejně vyjádřit, že jde o podvod, podle dalších byl jeho přístup k tomuto kroku poměrně realistický, i když z celé situace rozhodně žádnou radost neměl. Jak to bylo skutečně a co cítil, o tom se dnes můžeme již jen dohadovat. Za mnohé ale může hovořit jeho předchozí podpis pod dokumentem Dva tisíce slov v souvislosti s pražským jarem 1968.
O přátele neměl nouzi
I přes všechny problémy byl život v tak zvané Werichově vile na pražské Kampě velmi bohatý. Stávala se centrem setkání i několika desítek lidí a jak vzpomíná hospodyně, která měla chod domu na starosti, rozhodně nebyla tak velká společnost výjimkou. U Werichových se scházeli herci i další významné osobnosti kultury a pán domu pro ně měl vždy připraveno bohaté pohoštění.
Na druhou stranu o tom, že návštěvy nechodily jen pro dobré jídlo, ale skutečně za osobností Jana Wericha, svědčí i fakt, že v době, kdy Werichovi neměli peníze na rozhazování, mnohé návštěvy donášely suroviny na výrobu chlebíčků nebo jiných chuťovek z vlastních zdrojů.
Smutný konec skutečně národního umělce
Aby toho nebylo v rodině Werichových málo, přišly ke konci sedmdesátých let do všeho vážné nemoci. Jen několik měsíců po sobě odešli všichni - Zdeňka, Jan i Jana Werichovi, všichni zemřeli v rozmezí jediného roku na rakovinu. Jan Werich přitom vinou zákeřné rakoviny hrtanu nejdříve přišel o hlas. Až do smrti se o něj starala paradoxně právě jeho dcera Jana, která v té době již také bojovala s rakovinou plic. Tu jí diagnostikovali lékaři v době, kdy se rozhodla vzepřít alkoholu a nastoupit do léčebny. Otce přežila o pouhých sedm měsíců, matku o rok a jeden měsíc.
Život Jana Wericha, jednoho z největších herců, dnes bychom snad řekli i bavičů a hlavně moudrého člověka, který měl světu co říct, nebyl jednoduchý. Poznamenalo ho nepříliš klidné dětství, dvě světové války, komunistická zvůle, problémy v rodině i nemoci. Přesto po sobě zanechal dílo, na které jen těžko zapomeneme.
