Otakar Černý přišel na svět v listopadu roku 1919 do rodiny drážního úředníka, ale matku znal jen do svých tří let, než od rodiny odešla. Otec se znovu oženil a malý Otakar tak získal nejen novou maminku, ale také starší sestru. Nová rodina žila poklidným životem, ale Otakar toužil po dobrodružství. Jak jinak si vysvětlit jeho “výlet” na kole přes Rakousko, Itálii, Francii a Švýcarsko? Tehdy mu bylo pouhých šestnáct let a rodiče tak v něj museli mít velkou důvěru, když jej pustili na tak dlouhou a nebezpečnou cestu. Umíme si to dnes představit (když se navíc nedalo počítat s on-line spojením kdykoliv a odkudkoliv)?
Ve vojenském a za hranicemi
Přišel rok 1937 a Otakar Černý se oblékl do vojenské uniformy, aby se mohl stát pilotem. Přišli nacisté a nabízeli mu vstup do řad jejich pilotů. To ale samozřejmě nemohl přijmout, a tak byl z armády propuštěn. Doma ale dlouho sedět nevydržel, a tak se příliš nerozmýšlel, když dostal od kamaráda nabídku, aby s ním tajně odešel do Polska. Doufali, že tam budou moci létat, což se ale ukázalo jako omyl. A tak putovali dál - do Francie.
V září roku 1939 vstoupil Otakar Černý do francouzské cizinecké legie a o několik málo dní později se už účastnil výcviku. Ani tady ale nebojoval, musel si počkat ještě na jedno “stěhování”, tentokrát do Velké Británie. Francouzskou legii tak vyměnil za 311. československou bombardovací peruť RAF.
Láska na pozadí války
Kolem zuřila válka, Otakar Černý létal, bojoval, ale čas mu zbyl také na lásku. Dokonce se brzy oženil - jenže bez souhlasu nadřízených, což znamenalo porušení platných nařízení. Láska byla silnější než obavy z postihu, ale nakonec se podařilo dát vše do pořádku i z pohledu armády a možný trest byl zažehnán.
Osudová nehoda
V polovině července roku 1941 přišel zlom, který mohl skončit ještě tragičtěji, než ve skutečnosti dopadl. V kabině letadla, kterým letěli splnit úkol bombardování Hamburku, došlo k výbuchu a nezvladatelný letoun se řítil k zemi. Pěti ze šesti mužů, kteří tvořili jeho posádku, se podařilo havárii přežít, Otakar Černý byl mezi nimi. I když se mu nejprve dařilo německým hlídkám vyhýbat v přestrojení za rybáře, nakonec byl stejně prozrazen, uvězněn a stal se válečným zajatcem. Znamenalo to ale také opětovné setkání s ostatními přeživšími členy posádky.
První vězení, první útěk - a pak další a další...
Vězni nelenili ani v zajetí. Jediný měsíc stačil na přípravu útěku tajně vyhrabaným tunelem. Otakaru Černému a jeho pěti přátelům, mezi kterými byl i Josef Bryks, se útěk zdařil. Právě osoba Josefa Brykse se v Černého životě objevila ještě mnohokrát. Prvně se ale setkali právě při útěku přímo v tunelu „Já jsem tam čekal na mýho partnera, který byl Kanaďan, jenomže on se neobjevil, a Josef se objevil a on čekal na svýho kamaráda, aby šli spolu, a taky jeho kamarád se neobjevil, a tak jsme řekli, půjdeme spolu. Tak jsem se setkal s Bryksem,“ řekl Otakar Černý o svém prvním setkání s Josefem Bryksem pro Paměť národa.
Později byli ale jako uprchlí vězni v jedné z vesnic, kterou v noci procházeli, dopadeni. Po zjištění, že jde o letce RAF, jej Němci deportovali do zajateckého tábora Stalag Luft III, kde měl zůstat další rok, než putoval do dalšího tábora, tentokrát to bylo v polském Szubině. A znovu se s muži podobného osudu pustil do přípravy únikové cesty, útěk se podařil a o měsíc později už připravoval další akce ve Varšavě. Znovu ale přišly problémy.
Rozsudek smrti a britská záchrana
Zrada, další zatčení, věznění, převoz do tábora v Saganu, další setkání s Josefem Bryksem, další kopání únikové cesty. Tentokrát se ale ven nedostal a v roce 1944 byl spolu s dalšími zajatými letci převezen do Prahy na gestapo. Rozsudek nad takovými lidmi byl rychlý a jednoznačný - smrt. Britové ale zasáhli, a tak byli zajatci převezeni “jen” do tábora v Colditzu, který byl naštěstí přibližně po půl roce osvobozen Američany. Cesta domů byla volná.
Konečně doma! Ale bylo to štěstí?
V prvních poválečných letech se mohl Otakar Černý zapojit do práce pro zdejší armádní letectvo. Pak ale přišel rok 1948, moci se chopili komunisté a stejně jako mnoho dalších, ani Otakar Černý se nemohl vyhnout “spravedlivému trestu” za touhu pomoci republice, jak jen nejlépe to uměl, s nasazením vlastního života. Podle tehdejší vlády si vybral špatnou stranu, a tak jej znovu čekalo to, co tak dobře poznal už za války - tři roky vězení za to, že neprozradil své kamarády, kteří se rozhodli z nového režimu uprchnout.
Znovu ve vězení
„Mnoho lidí, kdyby o tom věděli, že se to stane, že bude ten převrat, by utíkali před tím převratem. Bylo několik lidí, kteří šli pryč před převratem, že měli jaksi tušení, že se něco děje. Ale já a manželka, my jsme měli půlročního syna v únoru 1948 a my jsme se nemohli jaksi vyhnout nebo utéct, a tím jsem skončil v tom žaláři,“ vyprávěl pro Paměť národa Otakar Černý. A stejně jako často za války, i tentokrát se ve vězení setkal s Josefem Bryksem a stejně jako při minulých trestech, i nyní plánovali útěk. Nakonec se ale útěk podařil jen Černému, který se dokonce dostal do americkými vojáky kontrolované části Německa a následně do Velké Británie, kde již zůstal do konce svého života. Může se mu někdo divit?
Ocenění přišlo příliš pozdě
Statečnost a odhodlání Otakara Černého byly oceněny až v roce 2008, kdy mu byl in memorian (zemřel jen dva týdny před slavnostním ceremoniálem) propůjčen Řád Bílého lva.
Zdroj: wikipedie, Paměť národa
KAM DÁL: Neposlušný student Jan Zrzavý: Ze školy ho vyhodili, malířem být nechtěl. Přesto se jeho díla prodávají za miliony.
