Antonia Gaudího již od dětství provázely vleklé zdravotní problémy. Revmatoidní artritida pro něj často znamenala, že se nemohl ani postavit na nohy. Stejně však, když byla příležitost, vydal se do přírody, kterou tak miloval. Láska k organickým tvarům, pestrost a barevnost pak později převáděl i do svojí architektonické práce.
Zdobnost a ornamenty tak postupně rostly v ulicích Barcelony, aby svým osobitým stylem nasadil celému městu monumentální korunu. Chrám Sagrada Familia však není dokončen ani 93 let po jeho smrti.
Příroda na prvním místě
Gaudí šel původně studovat přírodovědu. Zde si potvrdil lásku k tomuto elementu světa, ale postupně své zájmy rozšiřoval i o jiné obory. Nakonec se definitivně rozhodl ke studiu architektury.
Ač údajně nepůsobil jako nikterak výjimečně talentovaný žák, tak bylo evidentní, že ve svých architektonických návrzích rozhodně není přízemní.
Jeho velkorysé stavby s přírodními prvky budily v některých úžas a v dalších skepsi. Ředitel školy to shrnul zcela přesně: „Dali jsme diplom bláznovi, nebo géniovi. Časem se ukáže.”
Jako přírodovědec se tedy projevoval i v architektuře. Ornamentální prvky prorůstají jeho dílem, aby vznikl Gaudího neopakovatelný rukopis. To si občané Barcelony postupně ověřovali v realizacích, které vznikly přímo v jejich ulicích.
První zakázkou byly lampy pro náměstí Placa Reial, ale nedlouho poté vznikla jiná dominanta, kterou Gaudí jasně naznačil, kde je jeho místo v architektuře. Tím se stal dům Casa Vicens z roku 1877 továrníka Manuela Vicense.
Podoba obydlí se nesla v typickém propojení několika stylů v jeden, který uměl pouze Gaudí. Rozhodující pro jeho slávu však bylo setkání s mecenášem…
Vilová oblast
Zcela zásadní bylo pro Gaudího setkání s textilním průmyslníkem Eusebi Guellem. Ten se stal jeho mecenášem, s kterým plánoval vytvořit zahradní město, kde se architektura velmi úzce propojovala s přírodou.
Původní plán vytvořit areál se šedesáti vilami padl, a tak vznikl rozsáhlý park Guell, s vilou pro jeho mecenáše a samotného Gaudího. Od té doby byl Gaudí na roztrhání a svým specifickým stylem dodával městům zcela nové prvky architektury.
Ten nejznámější a největší projekt ho však zaměstnal do konce života. Katedrála Sagrada Familia, která dodnes není dokončena. Byť už na sklonku života dosahoval úctyhodného věku, nezemřel přirozenou smrtí.
Jako žebrák
Přestože měl Antoni Gaudí velmi dobré finanční zázemí, tak jeho styl života tomu ani trochu neodpovídal. Jeho bytostné zaujetí dokončením katedrály a dnes pravděpodobně největší dominanty Barcelony byl hlavní smysl jeho života.
Nepotrpěl si tak na okázalost, což v kontrastu s jeho stavbami působí překvapivě. Gaudí se totiž většinou oblékal jako žebrák. Potrhaný kabát a neupravený zevnějšek tak na konci života zahrál možná osudovou roli.
Když se cestou ze mše procházel Barcelonou bez dokladů a s jeho typicky nedbalým zevnějškem, postihla ho tragédie. Na ulici ho srazila tramvaj a protože lidé netušili, o koho se jedná, měli dojem, že se jedná o obyčejného bezdomovce.
Nedostalo se mu díky tomu rychlé pomoci a identifikován byl až o den později kaplanem rozestavěné katedrály. To už však bylo pozdě. Gaudí tak pod dojmem toho, že je bezdomovcem, umírá 10. června 1926.
Neslavný konec byl alespoň zčásti vykompenzován početnou návštěvou v kapli rozestavěné Sagrada Familia, kam se s ním přišli rozloučit obyvatelé Barcelony.
Zdroj: Česká televize, Český Rozhlas
KAM DÁL: Světové hvězdy s českými kořeny. Slavný Colombo není jediným potomkem emigrantů
