Její osud nebyl vůbec jednoduchý. Narodit se v polovině devatenáctého století jako dívka, z níž vyroste žena s vlastním názorem a touhou prosadit se v mužské společnosti, to bylo víc než těžké. Eliška Krásnohorská svůj osud ale zvládala když ne s přehledem, tak alespoň se ctí. Přes to všechno byla ale také ženou se svým životem, o kterém se moc nemluví.
Falešní šlechtici
Je dobré mít v rodině šlechtice? Proč ne, říkal si otec malé Alžběty Pechové, když se – jak dnes víme – víc z pouhého přání než podle matrik pasoval na potomka šlechtického rodu Pechů z Krásné Hory. Rodinné spojení patrně nebylo žádné, ale na lepším pocitu mu to pravděpodobně přidávalo. Nicméně, i když poměrně brzy zemřel, jeho touhu po spojení s tímto místem a snad i rodem přejala také jeho dcera Alžběta, které se příjmení Pechová pro její velké cíle nezdálo dostatečně vznešené. A tak se z Alžběty Pechové stala Eliška Krásnohorská. Pravdou je, že si vybrala opravdu libozvučné jméno, které jen tak nezapomeneme.
Matka věděla, co dělá – pro děti všechno
I když Eliščina matka zůstala sama s osmi dětmi, neváhala věnovat vše, co mohla, aby dostaly co nejlepší vzdělání. A to dokonce i dívky. Nadaná Eliška tak měla možnost rozvíjet svůj hudební i výtvarný talent a samozřejmě také studovala. Tady se v dochovaných zprávách objevuje také její strýc Vojtěch, s nímž měla dívka patrně velmi blízký vztah. Protože měla později v některých kruzích nepříliš dobrou pověst pro svoji odvahu postavit se tehdejším pravidlům a pohledu na ženy, šířily se dokonce zvěsti o jejich – víc než přátelském – vztahu. Jak to tehdy bylo doopravdy, se ale pravděpodobně nedozvíme. Kdo chtěl, ten věřil, kdo nechtěl, nemusel poslouchat.
Bratři i přátelé Elišce pomáhali
Stejně jako strýček Vojtěch pomáhali Elišce také její bratři a další přátelé. Dá se říct, že měla skutečné štěstí na své nejbližší okolí, které ji v její snaze podporovalo. Bez takového zázemí by také svých cílů nikdy dosáhnout nemohla a svět žen by ještě dlouho zůstal bez větších změn. I když jí ale mnozí muži, kolem nichž se mihla, pomáhali a ona se rozhodně kontaktům s nimi nijak výrazně nebránila a naopak je vyhledávala, nikdy se nevdala. O nápadníky přitom patrně nouzi neměla, byla to pohledná vzdělaná žena, která se uměla pohybovat v takzvaně lepší a intelektuální společnosti. Na druhou stranu, ani dnes to nemají feministky ve vztazích jednoduché, natožpak před půldruhým stoletím, kdy se jejich role teprve rodila a mnozí takové ženy považovaly za bláznivé.
Cestovatel i poslanec
Přes to všechno se i v té době našli muži, kteří odhodlaným ženám nejen fandili, ale také pomáhali. Sama Eliška Krásnohorská se o tom přesvědčila jako členka Amerického klubu dam, o jehož založení se nezasloužil nikdo jiný než do padesáti let svobodný mládenec Vojtěch Náprstek. Bez mužské podpory, kterou jí zajistil mimo jiné také poslanec Karel Adámek, by ostatně nemohla vzniknout ani dodnes ceněná Minerva, škola vyhrazená pouze pro dívky, což byla v té době v celé Evropě nevídaná věc. Eliška Krásnohorská zkrátka uměla na muže zapůsobit a dosáhnout svých cílů.
Klepy měly zelenou: v bytě s další ženou
Stejně jako o vztahu Elišky Krásnohorské se strýcem diskutují někteří dodnes i o jejím zvláštním soužití s další ženou – Annou Laurmannovou-Mikšovou, v jejímž bytě žila. Životem (hlavně tím manželským) zklamaná Anna se po odchodu od svého tyranského manžela zařekla, že jí muž nesmí přes práh. Snad i proto, že byla – podobně jako Eliška Krásnohorská – vzdělaná a sebevědomá žena. Není tedy nic divného, že se dvě věkem i smýšlením podobné osobnosti staly přítelkyněmi. Zlí jazykové ale měli o čem vyprávět a kdo ví, jak to bylo doopravdy. Za dveře jejich bytu nikdo neviděl. A je to tak dobře.
Zdroj: Česká televize, wikipedie, praguecityline.cz, dvojka.rozhlas
KAM DÁL: Tragédie Nataši Gollové: Kolegyni přebrala nacistického milence a tvrdě na to doplatila. Skončila u rumu.
