Americký advokát a obhájce práv homosexuálů David Buckel nebyl jen jeden z mnoha. On sám se v minulosti angažoval v případu, který inspiroval filmové tvůrce ke vzniku snímku Kluci nepláčou. Byť většinu svojí kariéry zasvětil ochraně práv lidí s homosexuální orientací, nakonec svůj život obětoval za lepší planetu.
Veřejnosti se nejvýznamněji představil v procesu vraždy transsexuálního mladíka Brandona Teena. Celý případ, který je ukázkou diskriminace, jež dospěla až k tragickému konci, inspiroval tvůrce k oskarovému filmu Kluci nepláčou.
Právník menšin
Mohl se bezpečně pohybovat ve vodách americké advokacie a postupně budovat úspěšnou kariéru, která by ho finančně zajistila na celý život. Místo toho se však angažoval tak, aby svými schopnostmi a vzděláním pomáhal ostatním.
Jeho největší díl práce vycházel i z faktu, že byl homosexuálem, který se snažil pomoci v jejich právně nevýhodné situaci. Zabýval se tak možností legalizovat sňatek mezi lidmi stejného pohlaví a možností adoptovat děti. Nakonec byl sám ve svém osudu donucen k netradičnímu řešení, kdy žil ve zvláštním modelu rodiny. Homosexuální a lesbický pár vychovával adoptovanou holčičku.
Čím víc se jeho pohled obracel do budoucnosti, tím více se angažoval v enviromentální problematice. Budoucnost naší planety stojí před těžkou zkouškou, kterou svým konáním negativně ovlivňujeme, ale také je v našich rukou alespoň zmírnit dopad nevyhnutelného. David Buckel to věděl a obětoval tomu doslova svůj život.
Promyšlený tah
Když se 14. dubna 2018 David Buckel upálil v brooklynském Prospect Parku, nejednalo se o žádný spontánní čin, ale spíše chladné rozhodnutí otevřeně a radikálně demonstrovat, jak urgentní je problém stavu životního prostředí.
Před svým činem rozeslal do významných médií svůj manifest, jímž obhajuje svůj radikální krok rozloučit se se životem. I na místě činu byl nalezen stejný dopis, který kromě vysvětlení protestu plní také funkci obhajoby z toho, že se nejednalo o rozhodnutí duševně nemocného člověka.
Jak se později jeho rodina vyjádřila, David Buckel neprojevoval žádné příznaky deprese, jen byl hluboce zklamán z beznadějného boje za lepší planetu. Ostatně nejlépe jeho myšlenkový pochod vyjadřují slova z dopisu na rozloučenou:
“Většina lidstva na Zemi dnes dýchá vzduch znečištěný fosilními palivy, mnozí v důsledku toho umírají předčasně – má předčasná smrt je zapříčiněna fosilními palivy a znázorňuje tak, co si sami způsobujeme.”
Jedna věta však přesto naznačuje, že on sám tak jedná vyčerpaný z beznadějné snahy posunout věci k lepšímu: “Mnozí lidé napínají svůj život k pomoci ostatním, postupně však zjišťují, že se jim nepodařilo vůbec nic.”
Smrt není řešení
Svůj sebevražedný manifest potvrzuje větou: “Doufám, že je to úctyhodná smrt, která by mohla posloužit ostatním.” O tom lze bohužel velmi pochybovat. Dopad podobného konání se už v minulosti několikrát osvědčil jako silné gesto, ale nikdy nefungovalo jako dostatečný zlom či rozbřesk mysli.
Upálení Jana Palacha bylo jen několik měsíců poté jen součást historie a československá společnost nadále žila v letargii. Stejně tak smrt Davida Buckela funguje jako vykřičník na povrch v klidné a prosperující době. Planeta, kterou denně likvidujeme fosilními palivy, plastovým odpadem či ropnými haváriemi, však není nesmrtelná a už nám to začíná dávat najevo.
V dnešním kontextu celosvětových studentských stávek se však radikálnost činu velmi úspěšného angažovaného advokáta zdá jako výkřik do prázdna. Planetu totiž chceme zdravou hlavně proto, aby se na ní dalo žít. Mrtvým už moc neposlouží.
