Pane Špačku, dlouhá léta jste působil v roli tiskového mluvčího prezidenta Václava Havla, jak vzpomínáte jako odborník na etiketu právě na prvního českého prezidenta?
Vzpomínám na něho nejen v této oblasti jen v dobrém. Pocházel z jedné z nejlepších pražských měšťanských rodin, ve které zejména jeho maminka dbala na dobré vychování i slušné oblékání. Jednoduše Václava učila všemu, co se sluší a patří. Pamatuji si, že si Václav Havel uměl vždy perfektně zavázat kravatu na několik způsobů, nosil i vkusné obleky. Ovšem měl jednu vadu, kterou na něj mohu již po letech prozradit - nosil mokasíny k obleku. Toto ho nikdo nedokázal odnaučit.
Když zabrouzdáme trochu do historie, které období bylo pro módní trendy a oblékání něčím specifické?
Určitě bych vyzvedl devadesátá léta, ve kterých zavládla svoboda tak nějak ve všem. Někteří lidé si to vysvětlovali i tím, že je prakticky jedno, jak budou vypadat. V tomto období byla společnost i trochu rozdělena – v jedné části převládala tradice slušného chování, té druhé to bylo prakticky jedno. My na Hradě jsme se samozřejmě snažili vždy dobře reprezentovat naši krajinu v zahraničí, a proto bylo jasné, do jaké skupiny jsme se snažili patřit. Pamatuji si, že i při cestách do ciziny jsme byli velmi často po etické stránce pozorováni, jak se oblékáme či jestli vůbec umíme jíst příborem (říká s úsměvem – pozn. red.).
Zmínil jste, že jste byli poměrně se zvědavostí při zahraničních návštěvách pozorováni. To nás měli až za takové „etické neználky“?
Pamatuji si, že nás velmi často sledovali daleko více než zástupce jiných států. A proto i my jsme se samozřejmě snažili být co nejvíce na úrovni. Ale musím otevřeně říci, spousta lidí se to učila jak se říká za pochodu, a někteří zkrátka neměli úplně tušení, jak by mělo vše správně vypadat. Naštěstí bylo na Hradě dostatek lidí, kteří uměli vždy poradit.
Pomáhal jste Václavu Havlovi nejen s etikou, ale i s vhodnou volnou oblečení?
Tak Václav se prakticky nepotřeboval učit téměř ničemu. Drtivou většinu získal, jak jsem již zmínil, ve své rodině v mládí. A to i přesto, že se pohyboval po většinu života ve společenských kruzích, kde zkrátka nepotřeboval to, co uměl. I oblek nosil tehdy výjimečně, s kamarády klidně poseděl ve svetru a džínách. Musím ale říci, že když bylo potřeba se obléknout na nějakou významnou akci či summit, byl vždy oblečen na té nejvyšší úrovni. A to se týče i jeho chování, jednoduše „oprášil“ to, co se v dětství a mládí naučil. Ladili jsme s ním vždy jen detaily.
Pokud se podíváme na nejrůznější zahraniční návštěvy, bylo skutečně vidět na první pohled rozdílné styly oblékání na Západě a Východě?
Ano, rozdíly byly mnohdy markantní. Pamatuji si třeba na jistou návštěvu z Rumunska, kde jejich delegace neměla prakticky ani tušení, co znamená košile či kravata. Bylo evidentní, že oblek měli tehdy snad poprvé v životě na sobě. Když se naopak podívám na nějaké vyhlášené „elegány“, tak ti již v té době pocházeli zejména ze západní Evropy – hlavně z Itálie a Francie. Když se pak zastavím u obleků, tak ty jsme se my jako Češi naučili nosit poměrně rychle a dnes patří téměř na každou schůzku.
Nemohu se nezeptat na již legendární příhodu Václava Havla s krátkými kalhotami. Jak ta vůbec vznikla? Zvláště po tom, co říkáte o elegantnosti Václava Havla, mě odpověď o to více zajímá.
Tak příhoda s krátkými kalhotami je skutečně nezapomenutelnou. Původ tohoto etického prohřešku lze hledat ve vězení, kde ještě v říjnu 1989 Václav Havel seděl. Tam také poměrně značně zhubl. Následně v prosinci, konkrétně 29. prosince, už byl zvolen prezidentem. Tehdy přišel Václav domů a vytáhl ze skříně oblek, který neměl řadu měsíců na sobě. A jak byl Václav pohublý, tak z něho oblek doslova spadl. Jediným řešení v té rychlosti bylo, že si kalhoty vykasá co nejvýše a jak bude pochodovat, tak mu budou kalhoty postupně padat. Jenže ony zůstaly nahoře a komická scéna byla rázem na světě… Oblek byl ale jinak velmi kvalitní a Václav ho poté nosil ještě několikrát.
