Opravdu tátové nepláčou? Nebo to mají muži v přijímání smrti blízkých těžší než ženy?

Kde je hranice, kde už není možné dusit emoce v sobě? A existuje vůbec nějaká?

Smrt obrátí svět vzhůru nohama všem, i tátům, od kterých společnost vyžaduje rozhodnost, stabilitu, sílu a zajištění rodiny. Mají to muži v přijímání smrti blízkého těžší než ženy? Jaká je pravda?