Když se řekne socha v Praze, většině lidem se vybaví monumentální realizace, jako jsou socha sv. Václava na Václavském náměstí nebo pomník Jana Žižky na Vítkově. Tradice zvěčnění důležitých osobností naší historie byla důležitou součástí v hledání národní hrdosti.
Každé důležité pražské náměstí má proto svého českého hrdinu, který je ztvárněn většinou tradičně, ale s velkou řemeslnou zručností. Josef Jungmann či František Palacký by jistě polichoceni hleděli na své nové já, stejně tak by maršál Stalin jistě s pýchou pochválil pomník, který je už dnes minulostí.
V moderní dějinách se vyvíjí nejenom společnost, ale také způsob, jakým taková socha či pomník vzniká. Někdy jde o šlápnutí vedle, ale v některých případech autor přijde s realizací, která udivuje, inspiruje a hlavně plní to, co má. Budete si je pamatovat. Jaké to jsou a kdo je jejich autorem?
Když se to povede…
Praha je sama osobě díky své hluboké historii kulturní památkou, a proto každý nový zásah do veřejného prostoru je pod přísným drobnohledem. Centrum Prahy je tak uzavřený skanzen, kde nová odvážná díla v podstatě nevznikají. Jedním z mála příkladů je však socha Jaroslava Róny na Starém Městě, který po svém ztvárnil Franze Kafku.
Postava slavného spisovatele se může pyšnit relativně novou moderní sochou od Davida Černého. Pohyblivá hlava se stává častý objektem zájmu turistů, ale také místních obyvatel, které zcela pochopitelně fascinuje svým zajímavým kinetickým zpracováním.
Stejný autor má na svědomí oblíbenou sochu sv. Václava, sedího na koni, který je zavěšen vzhůru nohama. Za upozornění stojí také realizace Olbrama Zoubka na pražském Újezdě. Sousoší Oběti komunismu velmi citlivě komentují zvěrstva, která minulý režim vepsal do naší moderní historie.
Dvě velmi zajímavé realizace jsou spojené se jménem Jana Palacha. Posmrtná maska, kterou za velmi dobrodružných okolností vytvořil Olbram Zoubek, je dnes jako busta zavěšená na zdi Filosofické fakulty Univezity Karlovy, kam samotný Palach docházel. O několik metrů dál se na Alšově nábřeží nachází sousoší Palach a jeho matka, kterou vytvořil americký sochař John Hejduk.
Další povedené pomníky a sochy však najdeme spíše ve čtvrtích, které se nenacházejí v přímém centru města. V Holešovicích se za posledních několik let urodily hned dvě významné realizace. Jedna od Aleše Veselého na nádraží Bubny, kde vztyčil koleje mířící přímo do nebe s přiléhavým názvem Brána nenávratna.
Druhá patří do dílny umělce Kryštofa Kintery. Pomník s názvem Bike to Heaven vytvořil v místě, kde byl na kole sražen propagátor městské cyklistiky a spoluzakladatel iniciativy Automat Jan Bouchal.
Kryštof Kintera svoji pozici populárního umělce potvrzuje další zdařilou, ale velmi nenápadnou sochou pod Nuselským mostem, která je věnována sebevrahům. Jeho pokroucená pouliční lampa, která svítí vzhůru, je citlivým a jedinečným příkladem toho, jak by měla vypadat realizace podobného druhu v 21. století.
Nejde nevzpomenout na skvělou realizaci Dominika Langa, který dostal za úkol vytvořit pomník nizozemského politika Maxe van der Stoela ve stejnojmenném parku na Praze 6.
Když se něco nepovede
Praha je však plná i velmi nepovedených realizací, které s veřejným prostorem nepracují citlivě, ba naopak do něj velmi agresivně vstupují a v podstatě s ním nekomunikují. Pomník či socha by totiž měly respektovat prostředí, v kterém se nachází, protože takové dílo vzniká s tím, že se stane součástí daného místa na dlouhou řádku let.
Asi nejviditelnějším místem, které by si zasloužilo o něco lepší objekty, je pražský Klárov. Památník odboje proti nacismu. Vztyčený monumentální prapor s českou vlajkou tak nikterak neoslňuje, ale spíše než že by nutil ke vzpomínkám na padlé hrdiny, nutí pozorovatele k myšlence, proč zrovna takhle… Autor sochy Vladimír Preclík má v Praze ještě jednu realizaci, která doslova straší na Barrandově. Jeho Chaplin na stejnojmenném náměstí opravdu veřejnému prostoru nepomáhá, ale naopak mu škodí.
Na Klárově však zůstaneme, protože zde vznikl památník československým pilotům ve službách britského letectva. Český lev však rozhodně nepůsobí jako socha, která by vznikla v 21. století. Absence kreativity přinesla Praze další z řady konzervativních realizací.
Jedna z nejnovějších soch, které najdeme v Praze, byla věnována T. G. Masarykovi. V pražských Dejvicích hned naproti místnímu nádraží vznikla socha, která nejenom že je více než klasická, ale také spekulovat by se dalo i jejím řemeslném zpracování. Práce s proporcí velkého muže našich dějin dělají figurku k zasmání.
Dejvice jako takové jsou jedna z pražských čtvrtí, na kterou se poctivě podepsal minulý režim. Dodnes zde stojí socha maršála Koněva, ale také Simona Bolívara. V nadalekém parku dělá společnost těmto dvěma mužům Nicola Tesla, který je zpodobněn sice v odvážné podobě, ale nikterak esteticky zajímavé.
Praha je dnes městem, které do veřejného prostoru pouští skvělé nové nápady, ale také konzervativní příklady soch a památníků, které neplní svůj účel, kterým je vzbudit v lidech pozornost a umět se zahloubat do tématu, jež ve vás vyvolá zájem a emoce…
