Česká literatura patří mezi literatury takzvaně malé. Na rozdíl od například anglojazyčného prostředí čtou čeští čtenáři ve velké míře překlady. Leckdy se dokonce objeví trochu krutý názor, podle nějž jsou pro českou literaturu důležitější překladatelé než samotní spisovatelé. Je to samozřejmě vyhrocený postoj, avšak roli překladatelů v české literatuře nelze pominout.
Od Jungmanna k Hilskému
Vzpomeňme například na Josefa Jungmanna, jehož překlad Ztraceného ráje od Johna Miltona působil svého času téměř jako zjevení. Postoupíme-li blíže do naší současnosti, nelze nezmínit Jaroslava Vrchlického. Významný básník, který je dnes známý především díky dramatu Noc na Karlštejně či básni Za trochu lásky, začínal jako překladatel. Překladům se Vrchlický věnoval celoživotně a množství textů, které přeložil či přebásnil do češtiny, je neuvěřitelné. Mezi významné překlady patří třeba Goethův Faust či Dantova Komedie.
I dnes, kdy je literatura obecně vytlačována z širšího zájmu, máme překladatele, kteří jsou dobře známí. Jeden příklad za všechny je dozajista Martin Hilský. Jeho kompletní překlad díla Williama Shakespeara je jedním z výrazných počinů současného českého překladatelství. Věhlas Martina Hilského je samozřejmě zapříčiněn i mnoha dalšími okolnostmi. Tím, že dovede o díle patrně nejvýznamnějšího dramatika všech dob mluvit kultivovaně a zároveň srozumitelně, ale i díky mnoha skvělým esejistickým pracím.
Lze nakonec zmínit ještě jeden výrazný překladatelský počin, který v poslední době zarezonoval mezi tuzemskými zájemci o literaturu. A o hudbu. V překladu Gity Zbavitelové totiž nakladatelství Argo vydalo kompletní texty Boba Dylana.
Samota, samota, samota
A v Argu vyšel ke konci minulého roku ještě jeden titul, který zdůrazňuje bohatou tradici českého překladu. Je jím Konec podzimu od Tormoda Caimbeula (1942–2015), který je nejvlivnějším a nejoceňovanějším skotským gaelským spisovatelem. Překlad jeho románu z roku 1978 je pozoruhodný na první pohled proto, že se jedná o vůbec první překlad ze skotské gaelštiny. A to z toho důvodu, že zatímco čeští spisovatelé mají k dispozici „pouhých“ zhruba deset milionů lidí, kteří umí česky, Tormod Caimbeul jich měl asi devadesát tisíc.
A byť si jeho dílo zaslouží pozornost nejen proto, že je psáno v minoritním jazyce, po světě byl doposud zcela neznámý. Jeho román Konec podzimu, který do češtiny převedla Petra Johana Poncarová, sleduje pouhých dvacet čtyři hodin, jež prožívají tři přátelé na odlehlém fiktivním ostrově. V jejich osudech můžeme vidět obraz jazyka, jímž Tormod Caimbeul svůj román napsal. Ten se, podobně jako svět kolem tří protagonistů, pomalu vytrácí. Jak končí podzim, přichází zima a není jasné, jak se s ní stárnoucí lidé, kteří nejsou schopni čelit nepřízním počasí tak jako obyvatelé civilizovaných oblastní, vypořádají.
Vzhledem k tomu, že text je zřetelně motivován modernistickými literáty a jejich experimenty, jak v erudovaném doslovu poznamenává překladatelka, některé čtenáře Konce podzimu možná odradí přílišná složitost románu. Tkáň románu totiž tvoří vedle četných dialogů také vzpomínky, ale i sny, jež dávají próze až meditativní ráz. Vedle toho se zde setkáváme s útržky z gaelských oslavných písní, které jsou autorem parafrázovány a parodovány.
Těžko říct, zda český překlad Konce podzimu bude mít nějaký vliv na další rozvoj tohoto minoritního jazyka. Jedno je však jisté – stojí za to se s literaturou, před kterou byl dosud svět uzavřen, seznámit.
