Reportážní literatura je žánr, který je mezi čtenáři stále oblíbenější. Za kolébku tohoto žánru je označováno Polsko, kde tvořily největší kapacity reportážní literatury. A nejvýraznějšími představiteli reportážní literatury jsou Poláci i v současnosti.
Kniha roku a mnohem víc
Je trochu s podivem, že byť máme Polsko za geografického souseda, tomuto žánru se u nás věnuje jen málokdo. A divit se můžeme o to víc, že je u českých čtenářů reportážní literatura mimořádně populární. Svědčí o tom překlady nositelky Nobelovy ceny za literaturu za rok 2015, běloruské investigativní žurnalistky Světlany Alexijevičové. Její hlavní dílo, které je tvořeno pěti romány, bylo přeloženo kompletně do češtiny. A jeden z těchto překladů, kniha s názvem Doba z druhé ruky s podtitulem Konec rudého člověka, byl vyznamenán v anketě Lidových novin Kniha roku v roce 2015.
Podobně úspěšné jako Alexijevičová je na našem trhu slovenské nakladatelství Absynt. Toto slovenské nakladatelství se právě na reportážní literaturu zaměřuje a poté, co se úspěšně etablovalo na Slovensku, zamířilo i do Čech. A jeho úspěch se zopakoval.
Čeští čtenáři si na reportážní literaturu zvykli. A nyní si mohou přečíst i jednu z mála reportážních knih z pera české autorky. Ina Píšová se narodila v roce 1985 a literatuře se věnuje profesně. Přednáší ji na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. A v roce 2017 spolu se svým manželem Petrem vyrazila vlakem po transsibiřské magistrále, aby přišla na kloub deníku, který rozluštila Inina babička Milada a který si psal její pradědeček, legionář Karel Kouba.
Do vlaku v teplákách
Výsledkem výpravy je kniha Transsibiřská odysea s podtitulem Po stopách legionáře Karla Kouby. Tu vydalo v druhé polovině loňského roku nakladatelství Radioservis. A titul stojí za pozornost nejen proto, že je jedním z mála českých knih, které lze žánrově označit jako reportážní literaturu.
V knize se střídají přepsané pasáže z Janova deníku, v nichž jsou čtenáři obeznamováni s poměry, které panovaly na frontě. Deník nebyl do knihy přepsán v kompletní podobě. Vedle deníkových zápisků se v knize objevují zážitky třicetiletých manželů z putování po transsibiřské magistrále. A je dobře, že autorka nepíše nijak suchopárně, ale pozoruhodné zážitky dokáže podat i s vtipem:
"Tepláky – povinná výbava pro každého cestujícího po magistrále. Viděli jsme stovky kombinací. Proužky, puntíky, kostky, tygra, geparda, levharta. Přijatelným ekvivalentem tepláků je rovněž pyžamo, nejlépe pyžamový komplet, či trenýrky, nejlépe pruhované a bez trika. Většina cestujících tyto variace dále vylepšuje imitací zlatého řetězu, trepkami na podpatku nebo umělou gerberou v drdolu. Přesto to býváme my, kdo na své spolucestující působí přinejmenším podivně."
Tuto autorčinu dovednost je třeba zvlášť zdůraznit, jelikož některé obsáhlejší citace z deníku legionáře Jana Kouby nejsou přece jen tak čtenářsky přívětivé. Jádro knihy však tkví právě v onom dialogu, který cestující dvojice s vojákem, který se narodil v roce 1894 a zemřel v roce 1947, vede. Který vede s místy, jež Jan zaznamenal a jež se od dob velké války výrazně změnily.
Velkou předností knihy je rovněž její bohatý fotografický doprovod. Díky němu jsou dvě popisovaná putování ještě živější a kniha ještě plastičtější.
