S likvidací vysokých špiček naší politiky máme minimální zkušenost. Slovo atentát můžeme oficiálně použít v případech Aloise Rašína a Reynharda Heindricha. Ostatní kauzy jsou buď spekulativní, nebo historicky velmi vzdálené. Mlhavý případ smrti Jana Masaryka je stále nevyjasněný a vraždy sv. Ludmily a sv. Václava patří už do hodně vzdálené minulosti. Rok 1921 se však do historie našeho národa mohl zapsat jako den atentátu na prezidenta Tomáše G. Masaryka.
Chudý příbuzný
Československo se jen rok po svém vzniku rozrostlo o nové východní území. Podkarpatská Rus, kde vládla velká chudoba, se stala jedním z cílů společenského a sociálního rozvoje Masarykovy politiky. Do zaostalého kraje vyslal velké množství českých učitelů a schopných úředníků. Krom nevzdělaného a chudého národa se jako obrovský problém jevila politická třenice se sousedním Maďarskem. To se jen tak snadno nesmířilo se ztrátou svého území a vojenské obsazení části Podkarpatské Rusi a jižního Slovenska bylo dostatečnou výstrahou.
První výprava na východ
Prezident Tomáš Garrigue Masaryk se vydal na svoji první státnickou cestu do východní části Československa, aby zmapoval situaci na Moravě, Slovensku a hlavně na vzdálené Podkarpatské Rusi. Plánovaný atentát se měl odehrát v září roku 1921. Útočníci na prezidenta čekali na hranicích se Slovenskem. Jejich motivace byla jasná. Vedoucí teroristické buňky Emil Šoltys se rozhodl partyzánským způsobem oslabit bezpečnostní situaci na několika místech v Československu. Úspěšný atentát na Masaryka, likvidování československých úřadů, loupeže a vraždy měly na Slovensku a Podkarpatské Rusi vzbudit pochybnosti o schopnostech řízení bezpečného státu. U občanů měla tak vniknout touha se připojit k Maďarsku.
Průběh atentátu
Atentátníci Šoltys, Javorský, Deli, Neuman a Staughoffer, byli instruováni k vykolejení prezidentského vlaku a důslednému zabití významných cestujících. Plánované místo leželo na trati mezi Salaší a Kalšou. V ostrém záhybu cesty měli útočníci vyšroubovat část kolejí tak, aby vlak havaroval. Do vykolejené soupravy měli naházet granáty a pokud možno vyhledat samotného Masaryka, aby ho s jistotou zastřelili. Vlak se však v plánovaný čas neobjevil a atentátníci byli cestou na stanici v Kalšu zastaveni československou vojenskou hlídkou.
Masaryk pro tento úsek cesty zvolil automobilovou dopravu a dodnes není zcela jasné, jestli se jednalo o pouhou náhodu, nebo o plánovaném atentátu tajné služby věděly. Smrt tatíčka Masaryka byla velmi blízko a o celém průběhu atentátu se ví pouze z dochovaného šestistránkového dokumentu, který pochází z četnické stanice ve Vyšné u Košic. Masaryk už nikdy nebyl tak blízko konkrétnímu útoku atentátníků a možná právě díky skvělé práci tajných služeb. Nebo existuje v archivech další složka “Přísně tajné”, která by naznačila něco jiného?
