Když Bianca Bellová vydala v roce 2016 svou čtvrtou prozaickou knihu Jezero, asi nikdo nemohl tušit, jaký poprask se kolem této syrové, velmi sugestivní novely strhne. Bellová, do té doby pilně publikující autorka, jež však byla známá spíš užšímu okruhu "exkluzivních" čtenářů, se stala po vydání Jezera jednou z nejvyhledávanějších českých autorek. K tomu samozřejmě přispělo i to, že byla kniha oceněna cenou ze všech nejsledovanější – Magnesií Literou.
O rok později se Hostu podařilo úspěch zopakovat. Tentokrát byla prozaičkou, která po několika knihách konečně "pořádně zazářila", Alena Mornštajnová. Kromě toho, že román Hana byl její třetí prózou, se její situace od té Bellové zas až tak nelišila. Hana sice nezískala Magnesii Literu, ba nebyla ani nominována (přes tichý nesouhlas mnohých literárních kritiků i čtenářů), na své si však přišla při vyhlašování ceny Česká kniha, jejíž odborná i studentská porota se tentokrát mimořádně shodly a obě ceny udělily jedné knize, Haně.
Ačkoliv za sebou máme teprve polovinu roku, lze říct, že by nebylo překvapivé, kdyby se Hostu podařilo utkat podobný scénář i potřetí. Konkrétně s Dědinou od Petry Dvořáková.
Načichnout městem
Byť není Petra Dvořáková na literárním poli žádným nováčkem a od debutu už si na své konto připsala hned několik zářezů, Dědina je první kniha, která má potenciál oslovit široký čtenářský okruh. Nutno podotknout, že by jí k tomu mohla pomoct i prozatím přece jen slabší původní česká prozaická produkce v letošním roce. Mezi dosud vyšlými knihami stojí Dědina výjimečně vysoko.
Přestože se o knize obecně mluví jako o románu, scestné by nebylo ani označit ji jako série povídek, respektive novel, svázaných časem a místem. Místo je přitom tím, co tvoří příslovečnou vějičku. Dořákové knihy. Příběhy se totiž odehrávají v jedné vesnici na Vysočině, čemuž odpovídá i jazyk. Kniha je vyprávěna v pozvolna se vytrácejícím hanáckém nářečí. Fakt, že je nářečí na ústupu, přitom Dvořáková výstižně reflektovala způsobem, jaký tak skvěle nachází své pole působnosti právě v próze. Zatímco starší obyvatelé vesnice jsou jazykově značně příznakoví, ti mladší už jsou "načichlí městem" a nářečí kombinují s běžnou, většinou obecnou češtinou.
Narodit se do tepláků
Je zcela patrné, že Dvořáková zná jak jazyk, jímž vypráví, tak prostředí, o němž vypráví. Postavy žijící na vesnici působí sugestivně i díky tomu, jak například připravují – a následně konzumují – všelijaké jídlo. Zcela nepochopitelně se pak musí "běžnému" čtenáři jevit psychologizace vesnických postav, postav, jež se "narodily do tepláků". Zásluhy jsou zde měřeny podle toho, jak se člověk postaví k manuální práci, přičemž se nějak fatálně nemusí hledět na nějaký ten občasný zálet.
Trochu nepochopitelné je, že v nakladatelství byla Dědina označena za prózu humoristickou. Myslím, že taková charakterizace je jednak trochu nepřesná, jednak by mohla být – vzhledem k tendenci dělit literaturu na nižší a vyšší – trochu devalvující. A to by byla škoda. Protože Petře Dvořákové se podařilo napsat pokud ne knihu zásadní pro současnou českou prózu, tak knihu dozajista zásadní pro autorku samu.
