Podobně jako Příběhy obyčejného šílenství s Ivanem Trojanem v hlavní roli vychází i Dabing Street z úspěšné divadelní hry, kterou Petr Zelenka napsal a nazkoušel pro nejvyhledávanější pražskou scénu, Dejvické divadlo. Kdo měl to štěstí a povedlo se mu sehnat lístky, mohl sledovat svižnou, černohumornou hru, v níž vedle Václava Neužila či Hynka Čermáka zářil především Martin Myšička v roli nenapravitelného – avšak velmi bohatého a ve střízlivosti sympatického – alkoholika, jenž svou zdevastovanou figuru přesune do krachujícího dabingového studia.
Divadelní představení se zhruba dvouapůlhodinovou stopáží bylo postaveno před nesnadný úkol – mělo se přetavit ve dvanáctidílný televizní seriál. Nejde samozřejmě pouze o to, že se muselo – významně – natahovat, je samozřejmé, že televizní humor, stejně jako televizní dialogy, herecké výkony a tak dále, je zakotven v jiných dimenzích. Lze asi prohlásit, že kdo očekával dvanáctidílnou sérii, jež byla vysílána každé pondělí ve 21:05 na České televizi, s tím, že uvidí natažené divadelní představení, bude významně zklamán. Z původní hry zbyl de facto pouze námět.
Pustina a dál?
Už jsme si tak trochu zvykli, že v České republice vznikající seriály jsou spíš výplňkové. Donekonečna natahované série typu Ordinace v růžové zahradě či Ulice doplňují seriály, které je nutno označit za bizarní. Takovým je například Modrý kód, jenž se minulý rok začal vysílat na Primě. S o to příznivějším ohlasem se pak nutně setká seriál, jenž nejen že vyplní čas, ale také se k němu lze vracet, lze o něm přemýšlet a může se u něj bavit i ten, kdo klade na umění trochu vyšší požadavky. Vzpomeňme třeba na sérii, jež vznikla v produkci HBO – Pustina.
Kam se tedy zařadí Dabing Street? Patrně někam doprostřed. Těch dvanáct týdnů jsme rozhodně nesledovali zapouzdřený příběh, v němž by se dokola a dokola opakovaly ty samé postupy, ten samý humor, stejná témata a schémata. Bylo zřejmé, že tvůrci seriálu Dabing Street pracovali s pevně danou příběhovou kostrou, kterou se víceméně podařilo naplnit. Rozpaky možná vzbuzovalo rozstříhání příběhu na jednotlivé díly – ty se totiž často zdály být nedotažené, nedokončené. Diváci si holt museli počkat do konce, aby se dočkali. A dočkali se.
Na druhou stranu byl humor seriálu Dabing Street tak trochu předvídatelný. Vzpomeňme na návštěvu polské krásky a předem avizovanou záměnu slov. Bylo by toho mnohem více. Téměř v každém dílu byl nějaký ten fór, k němuž postavy těch zhruba třicet minut směřovaly.
Když už jsme u postav, je nutné zmínit, že hvězdné a velmi silné obsazení v čele s Terezou Voříškovou, již zmiňovanými Hynkem Čermákem, Martinem Myšičkou a Václavem Neužilem, či s Miroslavem Krobotem, jenž se objevil ve zcela okrajové roli, se s materiálem popasovalo znamenitě.
Jsme-li u hodnocení v superlativech, za zmínku stojí ještě skvělá hudba Jana Ponocného, jehož hudbu můžeme dobře znát z filmů režisérky Alice Nellis.
Zjevení
Celkově se dá prohlásit, že Dabing Street žádným zázrakem nebyl. Pokud se nějaký seriál z posledních dvou let kdy dočká označení kultovní, bude to mnohem pravděpodobněji Pustina. Mezi zkostnatělými a bezduchými nekonečnými sériemi však práce Petra Zelenky a jeho týmu působí minimálně jako zjevení.
