Slyšel jsem, že rád chodíte…
Rád je slabé slovo. Chůze jsem já. Jsem chodec. Je to integrální součást mého života, mé každodennosti. Chodím každý den. Vždycky dojdu zpátky domů. Docházím k hloupostem. Někdy dojdu k něčemu, co si za chůze napíšu do mobilu. Modlitba, otče náš, jenž jsi pod nohama…
...a že jste román Za Alpami napsal z velké části v broumovském klášteře.
Ano, vidíte, zrovna jsem byl u modliteb. Žil jsem tam v klášterní cele, pak v domku kuchaře v klášterní zahradě. Ale psal se rok 2017, čemuž odpovídal i můj klášterní život. Hodně o tom píšu i v knížce – místo kláštera je tam teď kulturní a ubytovací centrum, padesátnice na karimatkách, stoprocentní čokoláda, medy, vyřezávané nepotřebné věci, upomínky, flat white, granty. Vyberte si, zda to zní odporně, nebo zda to naopak zní jako popis evropské oázy, popis šťastných zítřků, popis něčeho, co tomu sudeťáckému a šovinistickému českému pohraničí dodá energii na zmátoření a poevropštění se. Já to nechávám na čtenáři, jen popisuji, co jsem tam viděl a zažil. Můj hrdina si v každém případě po čas svého pobytu v klášteře aspoň vypnul data na mobilu. Naordinoval si klášterní skromnost, pil jenom Nescafé. Což pro něj pak mělo vpravdě osudové následky.
Váš poslední román byl nominován na cenu Magnesia Litera, vaše drama Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny bylo v loňském roce jednou z nejvyhledávanějších a nejdiskutovanějších kulturních událostí. Dokázal byste odhadnout, zda bude nový román podobně úspěšný?
Věřím v to. Za Alpami je podle mě to nejlepší, co jsem napsal, takže… Ano. Samozřejmě ale ne všechno té knížce hraje do karet. Vyšla koncem roku, takže se nestihla promítnout třeba do Knihy roku Lidových novin. Ale podle Literárních novin to je Kniha měsíce. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mne to netěší a že mi na podobných reflexích nezáleží. Psaní je nejen láska nebo koníček jako chůze, nýbrž i práce, za kterou člověk chce dostat náležité ohodnocení – ať už finanční nebo nefinanční. K čemuž je ale třeba ihned dodat, že při psaní Za Alpami jsem prožil jedny z nejkrásnějších měsíců v životě, to mluvím o pobytu v Broumově. I to byla odměna. Jsem tomu místu a lidem vděčný. Broumov je pro mne něčím jako mateřskou sukní, kostelem, azylem… Ostrovní utopie.
Ve své recenzi srovnávám román Za Alpami s Kunderovou Nesnesitelnou lehkostí bytí. Nechme teď stranou, nakolik je pro vás takové srovnání relevantní, uvědomil jsem si totiž další paralelu mezi textem vaším a Kunderovým. Milan Kundera napsal Nesnesitelnou lehkost bytí tak, že jsou veškeré dobové a geografické reálie popsány sice trochu zjednodušeně, na druhou stranu dostatečně na to, aby si čtenář nemusel dohledávat okolnosti kontextu, v němž se příběh odehrává. Psal jste i vy svůj román s vědomím, že si jej bude chtít třeba za deset let přečíst někdo, pro nějž bude například Tinder něco téměř neznámého?
Ano, zamýšlel jsem se nad tím přesně takto. Jednou jsem četl z rukopisu Za Alpami, knížka měla k vydání ještě docela dlouhou cestu. Četl jsem zrovna tu pasáž o Tinderu. Jedna posluchačka mi pak říkala, že bych tu část měl škrtnout, že přece všichni víme, jak Tinder funguje, a tak dále. Váhal jsem. Moje poslední knížka měla přes 700 stran, nechtěl jsem něco podobného opakovat, Za Alpami mělo být stručnější. Ale nakonec jsem popis Tinderu v textu nechal, a to přesně z těch důvodů, o kterých mluvíte. Vlastně jsem něco obdobného musel řešit i při psaní Martina Juháse, což je román z první republiky, těch zmíněných 700 stran. Co všechno musí člověk definovat? Jakmile začnete první republiku studovat, brzy víte víc než průměrný čtenář. Jenomže nikdo nechce číst místo románu nějaký zápis á la wikipedie. Co s tím? Musel jsem hledat míru. A co je důležitější, musel jsem najít, ohraničit a pak uzavřít svůj románový vesmír. Všechno, co v textu hraje nějakou důležitější roli, by mělo získat románovou existenci, takovou, která bude "prodefinovaná" textem samotným. Dobře napsanému románu by v ideálním případě měl rozumět i nějaký mimozemšťan vybavený stejným rozumem a stejnou citlivostí, jaké máme my ze Země nebo z Čech. Takže ano, pokud chcete napsat trvalejší text, je třeba v tom textu říct, že Tinder byl to a to…
A nebojíte se, že faktem, že se v textu tematizuje uprchlická krize, bude zakalen zážitek současných čtenářů? Že kvůli přitažlivosti a jisté kontroverznosti tématu bude přehlížen román jako komplexní dílo?
Bojím se, že ano, a doufám, že ne. Jediné, čeho trochu lituju, je fakt, že jsme s nakladateli ocitovali jeden z výroků hrdiny přímo na obálce. Bohužel jde zrovna o výrok o uprchlické krizi, konkrétně zní takto: "Německá reakce na uprchlickou krizi byla cool. Cool nehledí na následky. Cool je zde pro cool. Cool je čirý luxus." Už teď vzal jeden kritik právě tuhle citaci a zneužil ji na svém twitteru k odmítnutí knížky. Ten jeho tweet je myslím dost symptomatický a také stojí za ocitování: "Čtenář se snaží… a vono pořád ne a ne. Román jako doplněk ke stereotypním tezím o krizi kultur v době internetu. Kniha víc cool než celá německá reakce na imigrantskou vlnu." Uvádím to tady nikoli z ublíženosti nebo z nějakých malicherných důvodů. Skutečně mi přijde, že je zrovna tenhle citát pro dnešek něčím velmi typický. Tweet, rychle hotový, doslova povrchní, když si pomáhá citátem z obálky… Doba internetu v kostce.
Nezřídka glosujete současné dění, v poslední době byla diskutovaná vaše vyjádření ohledně kampaně #MeToo. Zároveň se vaše poslední dva umělecké počiny vztahují víceméně k současnosti. Nakolik se prostupuje vaše umělecká činnost s vašimi glosami, komentáři apod.?
Psát o současnosti je nejtěžší. Psát o současnosti prakticky vzato nejde jinak než tak, že budete psát o budoucnosti… V době, kdy jsou mnozí líní, je snazší psát o tom, co bylo – o odsunu Němců, o komunismu. Jenomže chodec by si měl lenost zakázat, jinak nikam nedojde. Takže jsem si dal současnost za úkol, stejně jako si mniši dávali za úkol klášter a stejně jako si můj hrdina Mathias Walter dal za úkol, že v Broumově přežije měsíc bez internetu. A místo flat white pil Nescafé… Jinými slovy, dost bylo eskapismu, nastal čas vrátit se do tady a teď. Česká literatura navíc potřebuje současnost jako pes drbání. Jsme národem spisovatelů-autistů, neznáme míru, díváme se buď až moc pod nohy, nebo naopak někam do výšin. Málokdo se při průchodu dneškem dívá kolem sebe v úrovni očí. Jenomže co to znamená psát o dnešku? Pro mne to rozhodně znamená: neuchýlit se k tomu, že člověk bude sloužit. Služebnost umění je pro mě velké téma a služebným uměním doslova pohrdám. Když to vztáhnu konkrétně třeba k uprchlické krizi, tak musím říct, že rolí umění podle mě není sloužit "ozdravení" českého pohledu na migranty a vůbec na všechno jiné, cizí… Umění samozřejmě tenhle efekt mít může, ale nesmí to být jeho prvním plánem, musí se to stát mimoděk. Umění v mém vnímání má člověka pobouřit (což není totéž jako naštvat), znejistět ho. Umění a dobro? Jaký je vztah mezi jedním a druhým? To jsou zásadní otázky…
Ve svých (fikčních) textech narážíte na skutečnost, že společenská debata se často odehrává v rámci určitých bublin, v nichž se sdružují názorově si přitakávající lidé, a že je tedy taková debata bezpředmětná. Myslíte si, že reflektováním této skutečnosti můžete takové bubliny narušit?
Doufám. Pocházím z dělnických a statkářských poměrů, kořeny mám v jižních Čechách. Na Facebooku je jen jediná má příbuzná. Také ona podle mě volí Agrofert a Zemana, tak to v rodině máme. A když už mluvíme o Facebooku, moje sociální bublina tam už fakticky vzato není mojí sociální bublinou. Mám tam 5 000 přátel, ale většina z nich se mnou nesouhlasí, troufám si tvrdit. Co se týče mojí reakce na metoo, co se týče mojí hry Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, co se týče mých vstřícných výroků o Ovčáčkovi… Čím dál víc si myslím, že se cosi v mém nitru úmyslně takto vyřazuje. Nechci zpohodlnět, nechci se zastavit, mám nějaký zájem na tom, aby mne mé okolí štvalo kupředu. Chodec. Navíc mi přijde, že zabednění se na "straně dobra" je pro uměleckou činnost absolutně destruktivní. I to asi hraje roli – nechci stovky lajků, protože ani lajky nejsou zadarmo. Nejdřív je to radost, pak se z nich ale stane tíže. Co kdybych se teď začal uchylovat? Jak na to bude moje bublina reagovat? Jenomže úchylka je jen jiné označení pro svobodu.
Divadelní hru Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny jste údajně napsal na objednávku. Jak se vám psalo s vědomím, že máte do jisté míry svázané ruce?
Ta situace byla neopakovatelná v tom, že jsem naopak měl ruce absolutně volné. O tvůrcích jsem si zprvu nemyslel nic dobrého, taková pražská kavárna, říkal jsem si, milují Havla a Jirouse, nenávidí Zemana. Chtěl jsem jim to svým textem vmést do tváře, že mne v podstatě nezajímají, že jsou nudní, zkostnatělí, bezkrevní. Psal jsem si, co jsem chtěl, v podstatě proti nim. Chtěl jsem říct, že jsou to lidské typy a že tyhle lidské typy jsou nejen nudné, ale v důsledku svých postojů v mnoha ohledech i nesvobodné. Mimo jiné je to pak text i o vnímání odkazu roku 89. Co je tímto odkazem? Jak vnímáme svobodu, které se nám dostalo? Kterou cestu vnímáme jako cestu kupředu? Co pro nás je kupředu? Kam? Kudy? Přes koho? Za jakou cenu? Ten text měl prověřit, jak pevná je v kramflecích strana dobra. Jak pevná je v kramflecích a jak je pracovitá… Není, podle mě. A pokud jde o spolutvůrce, padli jsme si nakonec kolem krku, je z toho přátelství jak hrom. Dávali jsme si vzájemně lekce.
Kritizoval vás někdo za to, že jste napsal hru, která je o Zemanovi, která však Zemana minimálně nehanobí?
Samozřejmě a často. Vyslechl jsem si i kvantum nadávek. Dobří přátelé se přestali ozývat. Kdybych navázal na tu úvahu o odkazu roku 89, přijde mi, že jsme se dobrovolně vrátili do doby, která roku 89 předcházela. Máme stranu dobra a stranu zla, je to nejen nuda, ale i nebezpečná situace. Nikdo nás nenutí, ale sami jsme si vytvořili totalitu. Je pro nás totální dobro a totální zlo. Věřím, že kdybych si vzal program takového Okamury nebo třeba ODS, našel bych v těch programech něco, s čím dokážu souhlasit. Jenomže Okamurovci mají v čele Okamuru a ODS má ve straně Klause, což jsou takoví dva Darth Vadeři dnešního Česka. Ani jednu z těch stran jsem nevolil, ale zároveň z Okamury i Klause odmítám dělat Hitlera s Himmlerem, to mi přijde intelektuálně nedostatečné, směšné, líné. Nerelativizuji zlo nebo možné hrozby. Jen si troufám tvrdit, že budoucnost nebude opakování minulosti přes kopírák. Pěkně to vyjádřil Coleridge: "Světlo, které nám dává zkušenost, je lampa upevněná na zádi – osvětluje jen vlny, které jsou za námi." Prostě mne irituje ten neskutečný konzervatismus myšlení u dnešních progresivistů! Je 2017, ne 1933, proberte se…
Je podle vás možné, že by vaše hra podobně jako vaše romány odolala zubu času a hrála se třeba za deset dvacet let?
V případě románu bych si asi vsadil víc. Ta hra je přece jen více dobová. Dokonce jsme uvažovali, že by se měla stáhnout z repertoáru, pokud Zeman v lednu prohraje volby. Nakonec se sice nic stahovat nebude, ale stejně. Zatímco u hry jsem nadčasovou ambici neměl, u románu ano.
Je něco, na čem v současnosti pracujete?
Dvě nové divadelní hry, přičemž jedna z nich by měla být adaptací Za Alpami. Zároveň mám v hlavě román o novodobém stěhování národů, ta myšlenka mne fascinuje. Rád bych v rámci novodobého stěhování národů odešel se všemi Čechy do Řecka. Organizovala by to OSN, vše by probíhalo mírově a láskyplně. My k moři, lidi od moře sem… Já do tepla, lidi z úmorného tepla do zimy nebo do mírného pásu… Zcela v duchu americké Deklarace nezávislosti, která mluví o právu na sledování osobního štěstí. Nechal bych to tady, všechna shopping centra, auta, zubní kartáčky… Přišli by k hotovému. Němci by začínali někde v poušti od nuly. Ekologicky, čistě…
