Ten portrét muže na koni s charakteristickým knírem zná každý. Dnes už jen hrstka československých občanů pamatuje Masaryka za jeho života. Byl pro ně polobohem. Silný kult osobnosti je v mnohém znatelný i dnes, ale paradoxně se ze všeho nejvíc zapomíná na ten zásadní odkaz. Pravda vítězí a nebojte se nekrást.
Cesta devíti hodin
Týden po smrti T. G. Masaryka se celá země zbarvila do černé smuteční barvy. 21. září 1937 se na poslední státnickou cestu vydal muž, jehož kořeny nalezneme v rodině kočího z Hodonína. Spisovatel a redaktor Lidových novin Karel Čapek k němu měl velmi blízko. Zhostil se tak reportážní role a v epickém díle Cesta devíti hodin vznosně popisuje poslední rozloučení lidu se svým “tatíčkem”. Za rakví šel v první řadě syn Jan Masaryk a dva vnuci. Symbolicky osamocen celou cestu následoval svého učitele prezident Edvard Beneš. Byl to za nás všechny politický slib, položený na tu rakev pod červenobělomodrým praporem. Píše Karel Čapek. Uplynul přesně rok a země sjednocená žalem byla zmrzačena cizí silou. Masaryk odešel v pravý čas. Beneš v té těžké chvíli stál proti nepříteli zcela osamocen.
Proti všem
Veden prozřetelností konal vždy tak, jak cítil, že bylo nejlepší. V boji proti pravosti rukopisů se postavil na stranu ne zrovna populárního názoru. Ještě více lid rozezlil, když se jako profesor pustil do obrany žida Hilsnera, který byl neprávem souzen za rituální vraždu. Na začátku první světové války změnil svůj postoj, že by Rakousko-Uhersko mohlo býti reformovatelné. V knize Nová Evropa: Stanovisko slovanské, kde rozvíjel úvahy o uspořádání Evropy v podobě samostatných demokratických států jedné federace.
Během jeho cest západní Evropou byl upozorněn na hrozící zatykač na našem území. Masaryk reagoval tím, že monarchii vyhlásil válku. Svým projevem v Ženevě k pětisetletému výročí upálení Mistra Jana Husa načal svůj velkolepý plán. „Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho užívat. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem.“
Cesta k deklaraci
Nevydal se na jednoduchou stezku. Pokoušel se o důstojnou propagaci otázky nového uskupení Evropy politickým špičkám v zahraničí. Svůj boj v exilu mu pomáhali uskutečnit Rostislav Štefánik a Edvard Beneš. Prvním krokem bylo vytvořit Československé legie, ten druhý krok musel učinit až za velkou louží. Posvěcení vrcholné autority získal v Americe u prezidenta Woodrowa Wilsona. Masaryk se za ním vydal cestou přes Sibiř, Japonsko, až do Severní Ameriky.
V Chicagu byl přijat velkolepě a jeho kampaň za samostatné Československo mohl směle propagovat i mezi emigranty české a slovenské národnosti. Masarykova diplomatická hra a velký vliv díky jeho znalosti Ruska rozhodly o tom, že Wilson naslouchal jeho radám a následně i podpořil Washingtonskou deklarací nové demokratické Československo.
Návrat osvoboditele
Blíží se výročí sta let od založení Československa, na kterém má zásadní podíl muž, jednotlivec s velkou podporou. T. G. Masaryk nebyl, není a nikdy nebude přesným předobrazem typického Čecha. S ním častěji bojoval než se bratřil. Až jeho vznosná pozice nedotknutelného tatíčka vytvořila smír se všemi, kteří proti němu v dřívějších dobách stáli.
Kult osobnosti tak mohl vychovávat a měnit společnost. Často i umělým, idealizovaným obrazem, ale s vědomím širšího rozměru poslání. Autorit tohoto typu náš národ neplodí mnoho, ale přece jsme vychováváni na tradicích a myšlenkách, které Masaryk prosazoval. Někde na cestě k dospělosti a tvorbě vlastního názoru zapomínáme, že hlavní zásluhy na naší samostatnosti má právě otevřenost a podpora rozvojových zemí.
„To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.“ Slovy Jaroslava Seiferta se uzavírá odkaz života, který svými činy vstoupil do společnosti nesmrtelných, kde navždy zůstane.
