Nejprve je třeba si připomenout historické souvislosti celé tragédie. Ta se odehrála 13. ledna roku 1945, tedy několik měsíců před koncem druhé světové války, v době, kdy se lidé snažili zachránit vlastní životy před krutou smrtí z rukou nacistů, kteří vlastní vůli povyšovali nad všechny zákony - lidské i ty Boží.
Původně výletní parník
Parník Wilhelm Gustloff, pojmenovaný na přání samotného Adolfa Hitlera po vůdci švýcarských nacistů, měl stejně jako Titanic sloužit nejen k přepravě, ale také k zábavě cestujících. První cestu podnikl už v roce 1937, ale před sebou měl mít jen přibližně osm let života. Z toho značnou část ale sloužil docela jiným účelům. Po vypuknutí válečného konfliktu se z výletního parníku stal sluha německé armády, zázemí pro vojsko, plovoucí nemocnice a zásobovací loď v jednom. Kapacitu na to měl dostatečnou, protože se na jeho palubu mělo vejít bezmála dva tisíce lidí včetně čtyřsetčlenné posádky. To všechno až do ledna roku 1945, kdy jeho kapitán dostal další úkol - zajistit odvoz do bezpečí pro Němce, prchající před postupujícími Rudoarmějci.
Matky s dětmi i senioři...
Zděšení z možného vpádu sovětského vojska dohnalo mnohé Němce k útěku z vlastních domovů na cestu do zdánlivě bezpečnější oblasti nejsevernějšího německého velkoměsta Kielu. Na parník Wilhelm Gustloff se tak místo plánovaných přibližně šesti tisíc osob, což by už samo o sobě byl trojnásobek plánovaného počtu pasažérů, nalodilo přes 10,5 tisíc lidí.
Přetížená loď ale přesto vyplula a snad by se dostala v pořádku na místo, nebýt osudných chyb jejího velení. Na můstku stáli toho dne dokonce hned čtyři kapitáni, z nichž jen jeden byl voják. Ten se ocitl osamocen v názoru, že by se loď měla pohybovat co nejblíže pobřeží a hlavně co nejnenápadněji. Předpokládal totiž možný útok ruských ponorek. Ostatní důstojníci byli ale pro cestu hlubšími vodami, což se brzy ukázalo jako více než nešťastné rozhodnutí. Navíc nechali rozsvítit světla a tím byla celá katastrofa dokonána.
Bez označení a v nebezpečí
Netrvalo to dlouho a Wilhelm Gustloff se objevil v zorném poli ruské ponorky S – 13 velitele Marisenka. Ten se samozřejmě zachoval tak, jak musel, a okamžitě dal příkaz posádce, aby se připravila k útoku. Wilhelm Gustloff neměl žádné označení, které by jej odlišovalo od vojenské lodi, proto snad ani nemohl předpokládat, že se na palubě nachází kromě vojáků a mužů v civilu také tisíce bezbranných a nešťastných matek s dětmi i senioři. Navíc podmínky na přeplněné lodi byly víc než děsivé. Lidé byli natěsnáni jeden na druhého, mořská nemoc udělala u mnohých své, ale ulevit si museli tam, kde právě stáli. O hygieně ani dobré náladě se rozhodně mluvit nedalo. V tu chvíli ale ještě pasažéři netušili, že pro většinu z nich odtikávají poslední minuty jejich životů.
Ruský útok na sebe nenechal čekat
Jen o několik vteřin po doznění vůdcova proslovu, který cestující poslouchali z palubního rozhlasu, zazněly na ponorce S-13 povely k vypálení torpéd, která vzápětí zasáhla německý parník s desítkou tisíc lidí na palubě. Mnozí pasažéři nepřežili již samotné zásahy, další čekalo utrpení v mrazivé vodě při dvaceti stupních pod nulou.
Zatímco se lidé v děsu snažili dostat na záchranné čluny, evakuace se přestala řídit jakýmikoliv pravidly, a tak i většina lidí, kteří se na čluny dostali, nakonec zahynula v ledovém moři. A kapitáni? Ti proti všem pravidlům nastoupili do jednoho ze záchranných člunů a vydali se sami do bezpečí.
Ačkoliv se na místo tragédie poměrně brzy dostaly lodě, plující poblíž, většině nešťastníků již nebylo pomoci. Na břeh se znovu dostalo pouhých 1 238 z původních 10 582 cestujících.
Zdroj: druhasvetova.com, wikipedia
KAM DÁL: Naděje fanoušků Brada Pitta a Jennifer Aniston zhasínají: Návratu dvojice se asi nikdy nedočkáme.
