Židovské ghetto v Terezíně ještě ani neexistovalo, a přesto sem již nacisté odváželi první vězně. Bylo ráno 24. listopadu roku 1941 a z Prahy právě vyjížděl vlak, v němž seděli židovští řemeslníci. Domnívali se, že skutečně jedou, jak jim Němci řekli, rekonstruovat terezínská kasárna. Dokonce měli slíbeno, že budou na víkend doma.
Obelhaní řemeslníci
Nikdo z nich netušil, že se právě stali prvními nedobrovolnými obyvateli ghetta, které bylo obehnáno ostnatým drátem a ostražitě střeženo, aby z něj neunikla ani myš. A co víc, byli to muži, kteří měli původně docela obyčejná kasárna proměnit na místo, kam byli později násilím sváženi židé z celé republiky.
Rychlé vystřízlivění
Nacisté uvažovali hned o několika místech, kde by podobné ghetto mělo vzniknout, ale Terezín se nakonec ukázal jako logisticky i technicky nejvýhodnější. Nádraží, kam mohly vlaky přivážet další a další vězně, bylo nedaleko, a navíc šlo v podstatě o pevnost, kterou nebylo nutné nijak zvlášť zajišťovat. Přirozené historické městské hradby udělaly velký kus práce samy o sobě. Iluze o tom, že by v Terezíně mělo vzniknout vlastně poklidné židovské město, podléhající jen vlastní samosprávě, se rychle rozplynuly. Jako první to na vlastní kůži poznalo právě 342 převážně mladých mužů zařazených do takzvaného Aufbaukommanda, tedy čety, která měla mít na starosti přípravu celého projektu.
Čeští četníci jako doprovod
Místo toho, aby bylo s muži nakládáno jako s dělníky, bylo brzy jasné, že se z nich stali zajatci. Po příjezdu do stanice Bohušovice s hrůzou zjistili, že ti, kteří na ně mají dohlížet, ani nejsou Němci, ale čeští četníci, kteří je odvedli do Terezína. Muži po mnoho dní nejen že nepracovali, ale dokonce ani nesměli opustit provizorní ubytovnu. Byl konec listopadu, ale místnosti nebylo možné vytopit. Vybavení neměli žádné, jídla málo, zpočátku jen to, které si dovezli z domova. Bylo zřejmé, že je zle, ale mělo být ještě hůř.
První, ale ne poslední
Členové Aufbaukommanda byli sice první, ale brzy po nich se do Terezína nuceně začali stěhovat další muži, Aufbaukommando II. Těch už bylo na tisíc. Dostali se do stejně krutých podmínek jako první transport, a tak to pokračovalo stále dál, až zde konec roku společně trávilo osm tisíc židovských vězňů.
Dar od vůdce? Ani náhodou...
Tehdy už nikdo nepochyboval o tom, že jde o neproniknutelné vězení. Žádný dar od vůdce, žádné poklidné místo k nerušenému životu, ale docela obyčejná čekárna na smrt, ghetto, z něhož takřka není návratu. Ve městě ale stále žili i dosavadní obyvatelé. Ti však měli přísný zákaz jakéhokoliv kontaktu se židovskými vězni a v polovině roku 1942 už byli všichni odstěhováni mimo Terezín. Sem byly naopak sváženy celé židovské rodiny, které mohly nejprve žít pohromadě, ale brzy přišly ještě horší časy a muži byli odděleni od žen i dětí. Atmosféra všudypřítomného strachu, hrůzy a beznaděje byla nepředstavitelná.
Tisíce a tisíce vězňů i mrtvých
Stále přijížděli další a další lidé, v jednu chvíli – v září roku 1942 – bylo v Terezíně dokonce na 58 tisíc nedobrovolných obyvatel. Tou dobou už ale byly tisíce předchozích vězňů z pevnosti odvezeny do vyhlazovacích táborů, a tak to pokračovalo až do října roku 1944. Celkem tímto ghettem, jehož historii začali psát členové Aufbaukommanda v listopadu roku 1941, prošlo za dobu jeho existence více než sto padesát pět tisíc Židů – nejen českých, ale i z Rakouska a dalších evropských států. Pětatřicet tisíc z nich zahynulo přímo v areálu ghetta, třiaosmdesát tisíc bylo deportováno do vyhlazovacích táborů.
Zdroj: pametnaroda, holocaust, irozhlas
KAM DÁL: Obrovské poklady, které může najít úplně každý. Kde je zlato Aztéků a další bohatství?
