Stalo se to 29. září roku 1957 v tehdejším Sovětském svazu, kde se (ostatně podobně jako i v jiných zemích) tehdy s radioaktivitou nedělaly tak velké problémy, jako je tomu dnes. Nedaleko téměř čtyřicetitisícového Kyštymu v Čeljabinské oblasti pracovali lidé v provozu na zpracování plutonia a dalších podobných látek, jako odpadu z jaderných zbraní. Zdálo se, že všechno běží bez problémů, ale pak přišlo jedno osudné ráno, které mnohé změnilo. Pro místní obyvatele ale bohužel šlo o tak choulostivou otázku, že vláda raději obětovala jejich zdraví a životy v několika dalších generacích, jen aby tahle “drobná chybička” zůstala utajena.
Obrovský výbuch a po něm ticho...
Výbuch o síle minimálně 70 tun TNT v důsledku poruchy chladicího zařízení v zásobníku radioaktivního odpadu způsobil popraskání ochranného betonového krytu a tragédie byla na světě. Přes 20 000 čtverečních kilometrů okolí Majaku bylo zanedlouho zasaženo nebezpečnou dávkou radioaktivity, stejně jako kolem dvou set zde postavených obcí a v nich bezmála tři sta tisíc místních obyvatel. A co udělala vláda? Prakticky nic - tedy vlastně mnoho… Jen ne pro záchranu tamních lidí, ale pro obranu své vlastní reputace. Všechno, co mělo jakoukoliv spojitost s katastrofou, podléhalo nejvyššímu stupni utajení.
Zametli prach a bylo "uklizeno"
Představitelé oblasti i celé země věděli, že se lidé budou ptát, "co to bylo za ránu" - a také okamžitě přišli s řešením. Aby to vypadalo alespoň trochu věrohodně, svedli všechno na výbuch kotle a dokonce povolali ženy z okolí, aby přišly kolem místa domnělé tragédie uklidit. Děsivě vynalézavé nebo vynalézavě děsivé? Z místa havárie pak byl evakuován jen malý zlomek obyvatel (a to ještě většinou jen o několik kilometrů dál, tedy stále na ploše zamořené oblasti) a ostatní měli žít dál, jako by se nic nestalo. Přitom šlo podle mezinárodní stupnice jaderných a radiologických událostí o 6. stupeň z celkových sedmi.
Dvacet let ticha - a pak...
I když k nehodě došlo v roce 1957, objevily se první zprávy o ní až o devatenáct let později, ale za to mohl svět poděkovat ne tehdejší sovětské vládě, ale Zhoresi Medveděvu, disidentu, který si - jak se říká - dovolil pustit pusu na špacír. Měl svoje poznatky a zkušenosti, které zveřejnil. Byly to pravděpodobně jeho poslední informace, které takto poskytl z území své rodné země, protože zanedlouho nato byl pro jistotu vyhoštěn. Dlužno podotknout, že to byl možná ten lehčí z domyslitelných možných trestů.
Nemocnice byly plné, ale málokoho to zajímalo
Lidé v okolí Majaku se tak stali podle slov právničky Naděždy Kutepové, která se případem dlouhodobě zabývala, jakýmsi radioaktivním odpadem, s nímž si nikdo nevěděl rady. Nemocnice se plnily lidmi s rakovinou a nemocí z ozáření a i když se v okolí Majaku o problémech samozřejmě mluvilo, informace se z poměrně uzavřené oblasti neměly dostat. Snad jen lidem, kteří tudy projížděli, bylo divné, proč jsou všude rozmístěny značky, upozorňující na zákaz zastavení a nutnost projetí oblastí co možná nejvyšší rychlostí v mezích zákona.
Krutá čísla statistik
I když se mělo zdát, že se v oblasti nic tak strašného nestalo, statistiky mluví jasně. Dodnes se v této části Ruska rodí oproti jiným oblastem 25krát více dětí s genetickým postižením a výskyt rakoviny je tady na 3,6násobku průměru. Jde o to, kolik z těchto případů je stále ještě následkem výbuchu z roku 1957 a kolik má na svědomí “ekologická” likvidace radioaktivního odpadu v místní řece. I k takovým rozhodnutím v Majaku docházelo, a to byl jeho provoz podle oficiálních zpráv zastaven až v roce 2004, ovšem jaká je skutečnost, není tak docela jasné.
Podle některých ekologických organizací nemusí být bohužel ani tato informace tak docela pravdivá.
Zdroj: BBC, thetimes.com, bellona
KAM DÁL: Vypněte zprávy, neřešte válku ani politiku: Covid vystřídala Ukrajina a strach o peníze, není to dobré, říká psychiatrička
