"Překotné" zvyšování počtu automobilů (tehdy silostrojů) přineslo na počátku minulého století potřebu zavést pravidla, podle kterých by se provoz na silnicích, ale i technické požadavky na motorová vozidla, řídily.
Jedním z prvních takových norem na území tehdejšího Rakouska-Uherska bylo Nařízení č. 156/1905 ministeria vnitra, tedy “Bezpečnostní ustanovení policejní pro jízdu automobilů a motorových kol”, které zavedlo mnohá omezení a pravidla.
Šílenci jezdili i pětačtyřicítkou!
Jedno z prvních nařízení, které udělalo přítrž nekontrolovanému provozu (vždyť v té době bylo na území našeho státu registrováno již několik desítek (!) silostrojů) na cestách mimo jiné přineslo povinnost vlastnit řidičský průkaz, ale také první regulaci rychlosti. Ta byla stanovena na závratných 45 km v hodině pro vozovky mimo uzavřené osady a uvnitř vsí nebo měst pak bylo třeba rychlost snížit na přece jen bezpečnější patnáctku. To ale jen za dobré viditelnosti.
Za mlhy nebo na přehledných místech řidiči porušili stanovená pravidla, jestliže se dopustili jízdy rychlejší než 6 kilometrů za hodinu. Za mlhy bylo dále povinností řidiče zajistit, aby “hořelo signální světlo ve všech svítilnách”, které byly na silostroji k dispozici.
Praporkový zákon
Pokud bychom se ohlédli ještě o několik desetiletí hlouběji do minulosti, setkáme se (z dnešního pohledu) s ještě bizarnějšími předpisy. Jedním z nich je jistě známý praporkový zákon, který platil od roku 1865 v Británii. Tehdejší piráty silnic bylo nutné v jejich rozmachu omezit, proto byla nejvyšší povolená rychlost stanovena na čtyři, respektive 2 míle za hodinu, tedy na 6,4 a 3,2 kilometrů za hodinu.
Před vozidlem navíc musel jít ve vzdálenosti přibližně 18 metrů člověk s červeným praporkem, aby upozornil kolemjdoucí na blížící se nebezpečí. Zákon platil kolem třiceti let a jak se později ukázalo, měl své opodstatnění. Jen poměrně krátce po jeho zrušení došlo k první dopravní nehodě, při níž přišla o život čtyřiačtyřicetiletá Bridget Driscollová.
Ostatně i u nás platila po dlouhou dobu doporučení a nařízení, která upřednostňovala práva lidí a zvířat před provozem automobilů v takové míře, o níž se nám dnes již ani nezdá. Motorista měl například při setkání s koňským povozem dbát na to, aby koně svojí jízdou nepoplašil, a pokud se tak již stalo, bylo jeho povinností zastavit a “laskavým voláním” pomoci vozkovi koně uklidnit.
První řidičáky
Získat první řidičské průkazy bylo z dnešního pohledu poměrně snadné. V té době neexistovaly žádné kurzy, jako je tomu dnes. “Zkušební komisaři” zkrátka spoléhali na to, že mají před sebou člověka, který je schopný automobil a předpisy zvládnout. Celá zkouška se proto skládala jen ze samotné jízdy, při níž musel uchazeč prokázat, že je schopen vozidlo bezpečně ovládat a zastavit. Později byla vyžadována také znalost technické stránky vozidla. Stejně jako získání průkazu bylo ale snadné o něj přijít - alespoň na určitou dobu.
Stačilo jakkoliv porušit daná pravidla. Při odebírání průkazu pak bylo stanoveno, zda se jedná o dočasnou nebo trvalou záležitost. Ti šťastnější, kteří měli naději na jeho vrácení, pak museli ve většině znovu podstoupit zkoušku, která prokázala jejich způsobilost pro další šoférování. Kolik řidičů by asi dnes jezdilo, kdyby byly za každé porušení pravidel odebírány řidičské průkazy?
Některá pravidla zůstala
Tak jako dnes musel již tehdy řidič samozřejmě poslechnout policistu, který vyžadoval zastavení vozidla. Stejně tak byl povinen prokázat se řidičským průkazem, který byl v té době již opatřen fotografií řidiče a byl zde také uveden typ vozidla, pro který byl vydán. Zastavení bylo povinné také v případě nehody nebo pokud se na cestě nacházel zraněný člověk.
Doba se za posledních více než sto let zrychlila, stroje zdokonalily a silnice rozšířily. Nebylo by ale někdy dobře na chvíli zastavit a laskavým voláním uklidnit vyděšené koně?
