Únor 1948 dovršil komunistickou cestu za mocenským monopolem. Nekomunistické strany neměly reálně prostředky, které by ve vítězném pochodu komunisty zastavily. Mohly však KSČ její cestu minimálně ztížit. Nicméně se o to v podstatě ani nepokusily, pokud tedy nepočítáme dva studentské pochody na Hrad, které měly podpořit prezidenta Edvarda Beneše, aby komunistům neustupoval.
Jde se na zabíjačku
Z tohoto pohledu až nepříjemně překvapí netečnost demokratických politiků, kteří se po podání demise plně spolehli na Beneše a sami si počínali nepochopitelně pasivně, zejména čelní představitelé národně socialistické strany. Jeden z jejích vedoucích politiků si odjel v průběhu únorové krize na lyžařské závody, druhý pak dokonce na zabíjačku. Tyto volnočasové aktivity jim byly v kritickou dobu, kdy komunisté začali svírat zemi totalitními kleštěmi, přednější než boj za zachování demokracie.
I politici strany lidové se příliš nevyznamenali. Místo toho, aby mobilizovali tělocvičnou organizaci Orel, veškeré rozhodování o věcech příštích přenechali prezidentovi, který byl v této době vážně nemocný, takže komunistickému tlaku mohl čelit sám těžko. Nekomunisté se spolehli na taktiku, která se jim osvědčila sice v podmínkách prvorepublikových, nicméně po roce 1945, kdy existovaly lidově-demokratické pořádky a vládli společně s KSČ, už fungovat nemohli.
Demonstrace, které už přišly pozdě
Národní socialisté, nejsilnější nekomunistická strana, sice plánovali svolat protikomunistické demonstrace, ale až na dny 25.–27. února, kdy už vládní krize skončila, a to vítězstvím KSČ na celé čáře. Přenesli vlastní zodpovědnost na člověka, který ze své pozice nemohl fakticky komunisty zastavit, ani je volat k pořádku. I kdyby demise nakonec Beneš nepřijal, na dalším vývoji by to nic nezměnilo, protože KSČ již reálně moc měla a stačila spustit nevídaný kolotoč perzekuce a čistek na všech úrovních pod záminkou likvidace „protilidových živlů“.
Demokratické strany tak vyklidily komunistům prostor a ti jej naopak zcela ovládli a na 41 let převzali do svých rukou absolutní moc. Přední demokratičtí činitelé pak museli před perzekucí za často spartánských podmínek opouštět svou zemi, některým se to nepodařilo a stali se vězni komunistického režimu, jako to platilo například u předsedy lidovců Mons. Jana Šrámka a mnoha dalších.
Na druhé straně je třeba objektivně konstatovat, že pokud by demokraté komunistům skutečně kladli účinný odpor, mohlo to znamenat vypuknutí občanské války se všemi negativními důsledky a také možnou ozbrojenou intervenci ze strany Sovětů na pomoc komunistům. Právě občanské války se Beneš velmi obával, proto také KSČ nakonec ustoupil, byť odolával několik dnů.
Zdroj: Karel Kaplan: Pět kapitol o únoru, Václav Veber: Osudové únorové dny
KAM DÁL: Prezident Zápotocký prošel koncentrákem, setkal se s Leninem a dal milost lidickým vrahům.
