Maria Mandlová byla docela obyčejnou mladou ženou z Horního Rakouska až do té doby, než přišla druhá světová válka. V té době jí bylo dvacet šest let a po připojení Rakouska k tehdy již nacistickému Německu odešla do Mnichova, aby se mohla co nejvíce přiblížit ideologii, která ji zaujala. Nacisty nechtěla jen pasivně podporovat, chtěla se zapojit a „bojovat“ po boku svých idolů. Její oddanost nové myšlence likvidace veškerých domnělých nepřátel a podřadných ras šla tak daleko, že se dobrovolně přihlásila k práci dozorkyně v koncentračním táboře v rámci programu Ligy německých dívek.
Nová funkce a neomezená moc
Její krutá kariéra nelítostné dozorkyně začala v koncentračním táboře Lichtenburg, ale už za několik měsíců dostala na starost vězně v nově vzniknuvším Ravensbrücku. Když pak vstoupila do NSDAP, měla cestu ke kariéře otevřenou a znovu se stěhovala, tentokrát do Osvětimi, kde se ihned stala dokonce hlavní dozorkyní. Neměla jiného nadřízeného než samotného velitele celého tábora a její pravomoci byly rázem téměř neomezené. K tomu ale také patřily povinnosti – vybírat ženy i děti, které mířily přímou cestou do plynové komory, a ty, jež měly před smrtí odvést ještě kus práce. Její zvrácenost ale už v té době neznala mezí.
Děti jako živé panenky
Mezi přeživšími vězni se do současnosti udržela příhoda, jak si Maria Mandlová vybírala některé děti jako hračky. Zatímco matku poslala okamžitě do plynové komory, její dítě si adoptovala – ovšem jen na tak dlouho, jak dlouho ji bavilo procházet se s ním po táboře. Jakmile se své hry nabažila, byla schopná takové dítě sama odvést tam, kde před několika hodinami skončila i jeho matka. Je možné, aby žena něco takového dokázala, aby jakýkoliv člověk něco takového dokázal? Historie (a vlastně i současnost) ukazuje, že bohužel ano.
Nenáviděla lidi, ale hudbu milovala
Maria Mandlová milovala násilí, vězně často a krutě trestala, pod jejíma rukama a nohama skončilo mnoho nešťastných životů. Za sebemenší obvinění končily ženy uvázané u kůlu, kde je sama Maria mlátila tak dlouho, že sama div nepadala únavou. Do plynu podle záznamů sama aktivně poslala na půl milionu žen a dětí. To všechno i přesto, že v sobě měla velkou lásku: ne však k lidem, ale k hudbě. Sama prý hrála velmi dobře na klavír, a když zjistila, že jsou mezi jejími vězenkyněmi ženy, které mají hudební nadání, neodolala svojí vášni a založila vězeňský táborový orchestr. Ženy, které projevily dostatečnou dávku talentu, měly jistou možnost vyhnout se okamžité smrti – alespoň na čas.
Hudba k bití i popravám
Maria se začala svému novému koníčku věnovat naplno, jak bylo jejím zvykem. Členky orchestru neměly na nic jiného čas, zkoušely, pracovaly a zase hrály a hrály až do vyčerpání. Jejich koncerty se pak odehrávaly za každého počasí, v teple, v zimě i za deště a hudba se táborem nesla, už když transporty přivážely nové vězně, při jejich selekci, při likvidaci v plynových komorách nebo popravách jinými způsoby, hlasy jeho členek slyšeli lidé bití, ponižovaní, týraní. A Maria Mandlová byla ve svém ráji. Násilí, bolest, smrt – a k tomu nádherná hudba.
Himmler jej obdivoval, Mengele plakal
Orchestr hlavní dozorkyně Marii Mandlové podle všeho dosahoval poměrně vysoké umělecké kvality. Jeho velkým obdivovatelem se stal sám Heinrich Himmler. Josef Mengele, sadistický lékař, jemuž nic lidského nebylo vlastní, prý dokonce při jednom z vystoupení plakal. Škoda, že neplakal nad osudy těch, které svými pokusy přivedl do společných hrobů.
Konec osvětimské Bestie
Maria Mandlová působila v Osvětimi až do konce války, jejímu řádění udělali konec až Američané, kteří ji zatkli při pokusu o útěk do Bavorska. Byla souzena a odsouzena v rámci osvětimského procesu v Krakově v roce 1947. Jako uznaný válečný zločinec byla za svoje skutky odsouzena k trestu smrti a popravena 24. ledna příštího roku ve věku 36 let.
Zdroj: allthatsinteresting, wikipedie, pluska
KAM DÁL: Poslední žijící Mengeleho dvojče z Československa: S bratrem přežili, protože si je doktor šetřil na později.
