Kdyby se člověk měl podívat na průběh listopadových dní z pohledu hesel a chronologicky, bylo by záhodno začít na Albertově. Tam se také studenti několika fakult sešli v rámci pochodu, který se stal vzdorem vůči tehdejšímu režimu na pozadí připomínky událostí 17. listopadu v roce 1939.
Smrt Jana Opletala však opravdu nebyla tím hlavním. Nejdůležitější silou v tomto příběhu hrála roli touha prokázat absenci strachu, jímž se vůdčí osobnosti komunistické strany snažily svůj lid paralyzovat. Už průběh události však ukázal, že konec byl opravdu doslova za rohem.
Nebát se a nekrást
Hlavně první část myšlenky T. G. Masaryka si konečně po 40 letech našla místo v ulicích. Nebát se! Byť se v revolučních dnech narodilo mnoho hesel, toto bylo pravděpodobně nejdůležitější. Vše tedy začalo odhodlaně na Albertově, kde se dodnes nachází plaketa s významnou myšlenkou 17. listopadu roku 1989: Kdy - když ne teď? Kdo – když ne my?
O tom, že se demonstrující dav nebojí, svědčí další hesla jako: „Masaryka na stovku či Jakeše do koše.” Na transparentech bylo napsáno: „Svoboda, Demokracie pro všechny, zrušte monopol KSČ, Lidové noviny studentům či Nežít ve lži."
Lidová kreativita v tom, jak se vymezit vůči stávajícímu režimu vygradovala pravděpodobně v nejznámější heslo revoluce: „Máme holé ruce!” To získalo na síle hlavně v kontextu brutálního potlačení ze strany policejních složek na Národní třídě.
Demonstrantům bylo dokonce doporučeno, aby si 17. listopadu vzali květiny. Kontrast obušků a policistů v plné zbroji, proti mladým studentům s květinou v ruce pod pacifistickým heslem se následně stalo symbolem celé této zlomové události.
Pod transparentem: „Studenti všech fakult, spojte se!” a „Nechceme násilí,” se tak narodila sametová revoluce.
Havel na hrad
Následující události nabraly velmi rychlý spád, k čemuž přispěla vykonstruovaná zpráva o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi. Režim se začal definitivně hroutit. Jeden z památných okamžiků se stal při proslovu vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Praze Miroslava Štěpána k dělníkům v ČKD.
Ten zvolil velmi nediplomatická slova: „V žádné zemi, ani v rozvojové, ani socialistické a kapitalistické neexistuje, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být. A to se bohužel stalo.” Ohlušující pískot se následně změnil v slavné provolání: „Nejsme děti!”
Miroslavu Štěpánovi bylo následně věnováno i další výstižné revoluční heslo: „Na Štěpána, bez Štěpána.”
Transparentů bylo opravdu mnoho a s přibývající odvahou a nadějí na opravdovou změnu se strach ze společnosti vytrácel. „Brutalita od koryta, Opravdu přestavbu, Český lev zařval, Kdo se bojí opozice, ten se bojí o pozice." Ať se jednalo o emociální výkřiky či vtipné rýmovačky, vše jasně vedlo k heslu, které tak nějak celou revoluci uzavírá.
Jeden z nejvýznamnějších disidentů a hlavní vyjednavač Občanského fóra se během několika dní stal společně s Alexandrem Dubčekem hlavním kandidátem na nového prezidenta Československa. Nejdříve tak transparenty říkaly: „Dubček a Havel na hrad”, ale později se Václav Havel v provolání osamostatnil. Tak se také stalo.
17. listopadu si připomeneme 30 let od pádu železné opony a bude zajímavé sledovat, jaká hesla budou provolávaná v současnosti.
