V roce 1941 už víc než dva roky nacisté decimovali Evropu a válka se přenášela do atmosféry celého světa. Když 8. prosince zaútočili Japonci na americké lodě v Pearl Harboru, znamenalo to velkou změnu pro celou planetu i pro každého tehdejšího člověka. Stejně tak se ze dne na den změnil život pozdějšímu válečnému hrdinovi, nesmrtelnému letci Robertu Rosenthalovi, jehož ve stíhání zločinců nezastavil ani konec války o čtyři roky později. Co se tehdy vlastně přihodilo?
Dostudoval a odešel do války
Robert Rosenthal, v letectvu později známý jako Rosie, se narodil v roce 1917 v Brooklynu. V roce 1941 mu tedy bylo 24 let, teprve nedávno dostudoval práva a nastoupil do své první firmy. Všechno se ale změnilo, když se doslechl o útoku na americkou námořní základnu. Hitlera sledoval od počátku jeho děsivé kariéry, stejně jako jeho spojence. Tušil, že bez boje se svět jejich řádění nezbaví, a právě útok na Pearl Harbor se stal tím rozhodujícím okamžikem, který jej dovedl k rozhodnutí, že se sám zapojí do bitev jako pilot.
Co největší škody...
Proč se chtěl stát pilotem, navíc pilotem bombardéru? O tom později vyprávěl jeho syn, kterému hrdinný otec svoje pohnutky popsal. Šlo o to, že právě bombardéry dokáží způsobit nepříteli ty největší škody – a Rosie byl rozhodnut bojovat opravdu nekompromisně. Požádal tedy o vstup do armády a podstoupil základní výcvik. Po něm byl vyslán do Anglie, kde jej zařadili ke 100. bombardovací jednotce. Jeho sen po boji se světovým nepřítelem se začal plnit. A víc než měrou vrchovatou.
Nesmrtelný Rosie? Jeho posádka patřila ke šťastným
V Anglii sedl Robert Rosenthal do kabiny bombardéru a brzy na sebe upoutal pozornost širokého okolí jako nesmrtelný Rosie. Jestliže ostatní piloti odlétali v průměru pětadvacet misí, než odešli do leteckého důchodu, lépe řečeno většinou bohužel na válečnou věčnost, Rosenthal tuhle hranici překročil dvojnásobně a ještě bychom pár letů museli přidat. Jeho kariéra vojenského pilota by ale patrně ještě pokračovala, kdyby neskončila válka. A to i přesto, že byl dvakrát sestřelen.
Jediný ze třinácti
Jednu z nejznámějších bitev a také nejobdivuhodnějších misí Rosieho zaznamenaly válečné kroniky 10. října 1943. Robert Rosenthal se se svým bombardérem B-17 a posádkou, za niž nesl jako pilot odpovědnost, vznesl ke své teprve třetí ostré misi. Letěli nad Münster a spolu s nimi také dalších dvanáct bombardérů. Proti mnohonásobné přesile německých stíhačů ale neměli žádnou šanci, všech jejich dvanáct spolubojovníků se jeden po druhém zřítili k zemi. Jako jediný se na základnu vrátil se svým letadlem právě Rosie – s prostřílenými nefunkčními motory, bez vysílačky a s děravým křídlem, ale s živými členy své posádky.
Jako by ani nespadl
V příštích dvou letech se dvakrát podíval nedobrovolně na zem, když jej prvně sestřelili v září roku 1944 a potom ještě v únoru 1945. Jednou jej našli a zachránili Francouzi, podruhé Rusové. Jaká zranění si z těchto střetů odnesl? Zlomenou ruku a nos. Je vůbec něco takového možné, když většina z nás by dopadla hůř po pádu z kola? Robert Rosenthal dokázal, že ano.
Nic ho nemohlo odradit
I přes všechny překážky znovu a znovu usiloval o další lety, aby mohl plnit svoje poslání: bojovat proti zlu. Když pak skončila válka v Evropě, snažil se ještě zapojit do bojů v Asii, ale přeškolit se již nestačil. Konec světového konfliktu pro většinu z vojáků znamenal také konec bojů. Rosie to ale jako právník viděl docela jinak. Po bojích zůstalo mnoho vrahů a zločinců na svobodě a bez trestu. A to se rozhodl změnit.
Vyslýchal i Göringa
Ze všech důvodů, které jako právník a voják židovského původu měl, se Robert Rosenthal rozhodl zapojit se také do poválečných procesů s přeživšími nacistickými vůdci. Stal se asistentem amerického prokurátora u norimberského procesu a dostalo se mu té cti (nebo povinnosti), že vyslýchal samotného Hermanna Göringa nebo nejvyššího německého generála Wilhelma Keitela. „Vidět tyhle kruté dobyvatele poté, co byli odsouzeni – bezmocné, ubohé a připravující se na oběšení – to bylo uzavření celého válečného příběhu, které jsem potřeboval. Spravedlnost přemohla zlo. Teprve tehdy moje válka skončila,“ uvádí v knize popisující jeho válečné roky.
I když Rosie zemřel v roce 2007, jeho hrdinství oceněné šestnácti vyznamenáními a hlavně jeho odkaz žijí dál jako připomínka, že se zlu nesmí ustupovat. Tehdy, stejně jako dnes.
Zdroje: Wikipedie, RAF Mildenhall, Allthatsinteresting, 100thbg
KAM DÁL: Sovětský hrdina Maresjev se vrátil do kokpitu stíhačky i bez nohou. Při oslavě svých 85. narozenin byl už hodinu mrtvý.
