Doba socialismu – z pohledu historie teprve nedávno minulá – přinášela mnohé problémy, ale spousta lidí na ni stále vzpomíná s láskou a nostalgií. Samozřejmě, byli jsme mladí, zdraví, bez větších starostí. A pak: za socialismu bylo všechno všech, tak proč si trochu z toho společného nevzít domů? Vlastně to všichni věděli, ale kdo by se tím zabýval (snad jen kromě kriminálky, která se občas na ty nejkřiklavější případy podívala, a bylo z toho „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“). Když se ale přemisťovalo opatrně a nepříliš okatě, nemuselo to trvat tak dlouho a chata nebo nějaká ta garáž byla na světě…
Zahrádkáři si mnuli ruce
„Celý život jsem dělal na stavbách, a tak dobře vím, o čem mluvím,“ zavzpomínal na svoje aktivní léta pro Čtidoma dnešní důchodce pan Slavomír. „Každý věděl, že jak se někde začalo stavět, byla to dobrá příležitost pro celé okolí přilepšit si. Nemluvím jen o materiálu, který se ztrácel beze stopy, ale také o dalších příležitostech. Třeba zemina z tak zvané skrývky, tedy odstraněná část pozemku, který bylo potřeba srovnat dřív, než se začaly připravovat základy. Často to byla kvalitní půda, která měla přijít zase na státní, tedy na pole. Jenomže jednodušší bylo zvrhnout to všechno na některé zahradě a vyinkasovat od spokojeného zahrádkáře nějakou tu korunu do kapsy. Když řeknu, že to byla třeba stovka, tak se to dneska zdá hrozně málo, ale musíme si uvědomit, jaké byly tehdy ceny a také výplaty. Byla to krádež? No, vlastně ano, i když to tak nikdo nebral,“ přemýšlel muž, pod jehož rukama na Benešovsku vyrostlo mnoho staveb. Uznal ale také, že se to podle jeho informací děje i dnes, hlavně v místech, kde se budují třeba silnice.
Kdo nehlídal, neuhlídal
Zemina, která pomáhala zahrádkářům zúrodňovat jejich pozemky, byla podle pana Slavomíra tím nejmenším problémem, se kterým se musel jako pozdější šéf party zedníků vyrovnávat. „Tohle vlastně nikomu nikde nechybělo, a jestli si řidiči pomohli nějakou tou korunou do kapsy, o to se nikdo moc nezajímal. Navíc podnik ušetřil naftu, kterou by auta projela na původně stanovené místo. Zahrady byly skoro vždycky blíž, když si to tedy někdo nevezl třeba sto kilometrů na chatu. Takže i když to nebylo podle předpisů, nevím o nikom, kdo by to řešil. Větší malér byl, když se na stavbu navezly obkladačky, vybavení koupelen nebo i na začátku samotný stavební materiál. Kdo nehlídal, neuhlídal – zvlášť když přijel náklad s větším předstihem,“ konstatoval.
Zelenému umyvadlu neodolal
„Já jsem ale dodnes hrdý na to, že jsem svůj dům postavil vlastníma rukama a z opravdu koupeného materiálu. A co bych se nepřiznal, dneska už je to jedno. Jediné, co na stavbě jedné bytovky skutečně zbylo a já jsem si to přivezl domů, bylo tehdy moderní zelené umyvadlo, po kterém žena toužila. Musím říct, že jsem z té koupelny ale nikdy neměl radost a s velkým potěšením jsem ho později vyměnil za bílé. Konečně jsem měl pocit, že se nemusím bát někoho domů pozvat,“ přiznal téměř osmdesátiletý pan Slavomír, podle jehož slov bylo doslova vtipné sledovat, jak se okolí většiny staveb proměňovalo.
Okolí stavby se měnilo
„Samozřejmě si nemůžeme představovat, že se veškerý materiál ze stavby přes noc ztratil, to by byla hloupost. Jenomže ten, kdo to v okolí znal, si mohl dobře všímat, že se najednou začalo pracovat na zvelebování zahrad a hlavně baráků. Nedalo se to dělat moc okatě, ale nějaký ten vyměněný obklad za linkou se vždycky dal schovat, stejně jako dlažba třeba na toaletě nebo v předsíni,“ popsal tehdejší způsob péče o rodinu muž, kterému sice takové chování podle jeho slov i v tehdejší době a při tehdejších možnostech bylo cizí, nicméně jako svoji jistou chybu bere skutečnost, že se proti tomu nikdy nepostavil a sám to bral jako běžnou věc, nad kterou se vlastně ani nepozastavoval.
Vtipná návštěva u šéfa
Opravdu hodně mě pobavila situace, když jsme jednou byli se ženou pozváni k mému tehdejšímu šéfovi na nějakou oslavu. Nikdo jiný si toho nemohl všimnout, ale já, jak jsem procházel jejich domem, poznával jsem jednotlivé stavby: obklad z bytovek, podlahu z prodejny, dveře z kanceláří… Musel jsem se tehdy hodně držet, abych se nezačal smát. Byli jsme celkem mladí a já jsem se o svoje postřehy tajně dělil s manželkou. Tehdy jsme si tu oslavu náramně užili, jen z docela jiných důvodů, než se domníval náš hostitel,“ vzpomněl si pan Slavomír na situaci, která v jeho paměti zůstala dodnes. A podle reakcí jeho manželky není sám, kdo se tím stále baví.
Ztratily se celé baráky
Že se ze staveb odvážely jen zdánlivé drobnosti, jako je pár dlaždiček? Ani to není podle pana Slavomíra tak docela pravda. „Byli takoví ‚borci‘, kteří si během pár let na vlastní pozemek odvozili doslova celý barák. Cihly, tašky, dokonce i krovy byli schopní přemístit. Já vlastně dodnes nechápu, jak to bylo možné, proč to oficiálně nikde nechybělo. Papíry ale snesly všechno, a když se objednalo o pár kusů čehokoliv víc, vždycky bylo možné to nějak odepsat. Třeba jako rozbité kusy, po kterých se nikdo už nikdy nesháněl. Stavební materiál se dal ušetřit, prostě se někde něco udělalo trochu jinak, než bylo původně v plánu, ušetřil se cement, obklad v koupelně přišel o jednu řadu níž – prostě lidová tvořivost byla bezbřehá. A protože to nebylo nic, co by platil jedinec, soukromník, tak to šlo. Asi i proto jsou dneska mnozí lidé z téhle doby zklamaní. Všechno se víc hlídá, protože to prostě není všech, ale má to svého konkrétního majitele,“ zamyslel se nad dneškem pan Slavomír, který si ale nedělá o současnosti žádné iluze. „Víte, tehdy se kradlo hodně, ale v malém. Dneska se krade možná míň, zato ve větší míře. Je to pochopitelné?“ zeptal se nakonec bývalý zedník s velkým rozhledem. Ano, je to víc než pochopitelné…
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Všichni jsou první, jen vy jste poslední! Pamětník vzpomíná na hlášky soudruhů.
