Ještě v devatenáctém století byla cesta mladých žen za vzděláním velmi složitá, ne-li nemožná. Obecně se soudilo, že dívky z chudších poměrů vzdělání prakticky nepotřebují, protože stejně budou pracovat na poli nebo vykonávat pomocné práce, a těm, které pocházely z bohatých rodin, stačí ke spokojenému životu hudba, případně výtvarné umění a nejlépe francouzština. Tímto uměním a krásou měly okouzlit budoucího manžela a jejich cesta za štěstím byla u konce.
Rozvrh hodin? Šití, péče o děti, vaření
Pak ale přišla druhá polovina devatenáctého století a s ní i změna názorů na dění ve světě. I když už Magdalena Dobromila Rettigová v jeho první polovině prosazovala právo dívek na vzdělání podobné tomu, jaké je poskytováno chlapcům, realita byla stále ještě jiná. Zatímco u chlapců byl kladen důraz na předměty, jako bylo čtení, psaní, počty, později historie, zeměpis, fyzika a další, u dívek v té době v rozvrhu jednoznačně dominovaly ruční práce. Jistě že šlo o praktickou záležitost, na druhou stranu možnost dalšího vzdělávání tento systém dívkám neumožňoval. Začalo se ale hovořit o tom, že větší vzdělanost ženy může přispět i ke spokojenému manželství, na což přece jen někteří rodiče začínali slyšet. Pokud by žena ve vědomostech mohla alespoň přizvukovat svému manželovi, mohl by si jí přece jen víc vážit a neodcházet za jinými. Také důvod ke vzdělávání...
První příležitost dala Minerva
Zlom přišel v roce 1890, tedy vlastně teprve před 130 lety, kdy se první dívky (bylo jich tehdy něco málo přes padesát) mohly zapsat na gymnázium (!) Minerva. Studium dívek na gymnáziu bylo do té doby skutečně něco nevídaného a v podstatě nemožného. Zkusme si tedy představit, jak pokrokové rodiny sem své dívky posílaly. Za tuto možnost mladé ženy vděčily Elišce Krásnohorské, osvícené spisovatelce, která značnou část svého času zasvětila ženskému emancipačnímu hnutí a jejich postavení ve společnosti. Byla po určitou dobu dokonce starostkou Ženského výrobního spolku českého či redaktorkou Ženských listů. Její úsilí v boji za větší možnost prosazení se žen ve společnosti i díky kvalitnějšímu vzdělání přineslo svoje plody právě v Minervě. Stranou ale nestály ani další významné ženy, mezi nimiž nechyběla ani Karolina Světlá.
Petice rakouské vládě
Začátky nebyly nijak jednoduché. Mnozí - a přiznejme si, že to byli zvláště muži - považovali snahu o prosazení rovnosti ve vzdělání za bláhovou a nesmyslnou. Eliška Krásnohorská se ale nevzdala a spolu s dalšími svými spolupracovnicemi usilovně pracovala na propagaci ženského vzdělávání. S Karolinou Světlou dokonce sepsaly petici rakouské vládě, kterou podepsalo bezmála pět tisíc podporovatelů. V Ženských listech potom vydala text, který jasně dává najevo, že se budoucího vývoje nehodlají vzdát.
Podpora přicházela i od mužů
Abychom ale nebyli k mužům nespravedliví, mnozí z nich vyjadřovali již od počátku Minervě a ženskému vzdělávání svoji podporu. Můžeme zmínit třeba velkého vlastence, mecenáše a bojovníka za pokrok, známého Vojtěcha Náprstka, který ještě před vznikem Minervy spolu s dalšími intelektuály založil Městskou vyšší dívčí školu v Praze, kde byly dívky vzdělávány v českém jazyce. Šlo o první podobnou školu na území tehdejšího Rakouska-Uherska. Není se proto čemu divit, že pro podporu vzniku Minervy nemusel chodit daleko.
Jediná třída v Evropě
Gymnázium Minerva bylo otevřeno v roce 1890, ale nemůžeme si jej představovat jako honosnou budovu plnou mladých dívek, toužících po vzdělání. Šlo tehdy o jedinou třídu, kterou navštěvovalo 53 dívek. Celkově mělo gymnázium v pražské Pštrossově ulici k dispozici jen dvě místnosti. Takové podmínky panovaly v prvním dívčím gymnáziu v celé střední Evropě! Ani to ale nemělo gymnázium jisté a problémy s prostory musely být řešeny hned několikerým stěhováním. Touhla po vzdělání a vzdělávání dívek ale všechny problémy překonala.
Ženy na vysokou!
Co dalo gymnázium dívkám nového, kromě tehdy pro ně jinde nedostupné maturity a hlavně vědomostí? Jednoznačně alespoň teoretickou možnost pokračování ve studiu na vysoké škole. K doposud nevídané a neslýchané události, kdy byla v aule Univerzity Karlovy promována první žena, došlo v roce 1901 (a to není zase tak hluboko v historii), kdy si titul doktorky filozofie převzala Marie Baborová. Jen o rok později na stejném místě stanula i nově vystudovaná lékařka Anna Honzáková.
Osvobození i sebevědomí
Co přinesla možnost vzdělání ženám na konci předminulého a na počátku minulého století? Jednoznačně větší rovnoprávnost a větší sebevědomí. Ženy postupně začaly zjišťovat, že i ony mají právo na vědomosti, a s tím začala přicházet vlna emancipace, jakkoliv toto slovo dnes zvláště na některé muže působí útočně. Jen o sedm let později vznikl například Ústřední spolek českých žen, v roce 1904 pak Ženský klub český a za dva roky nato Výbor pro volební právo žen. Nešlo ale o získání nadvlády nad muži, ale o dosažení rovného postavení a práva na život, který bude vyhovovat nejen jejich muži a dětem, ale i jim samotným. Cesta, která vedla k současné rovnoprávnosti ve vzdělávání, ale trvala ještě hodně dlouho a mnoho žen na ní ztroskotalo. Dnes je ale už naštěstí všechno jinak.
