Nebýt dominikánů Heinricha Krameria a Jakoba Sprengera, mohly svůj život v klidu dožít stovky a stovky žen, jež byly v pozdějších dobách právě na základě této knihy mučeny, vyslýchány a poté také odsouzeny a popraveny za čarodějnictví. I když se do rukou inkvizice občas dostali i muži, rozhodně byli v mizivé menšině. Ačkoliv se ale kniha v pozdější době stala jakousi příručkou pro inkvizitory, v době jejího vzniku byla obecně i "odbornou církvní veřejností" spíše odsuzována a její autoři neměli takové slovo, jakého se jim bohužel mělo v budoucnu dostat.
Pro podporu k papeži
Zmínění dominikáni se svými názory a vystupováním proti domnělým čarodějnicím a čarodějnictví obecně netajili už léta před sepsáním osudného díla. Jejich názory ale nebyly brány tak docela vážně a ani církevní představitelé se s nimi neshodovali v razanci, s níž k řešení tohoto uměle vyvolaného děsu přistupovali. Proto se oba pánové v roce 1484 rozhodli dodat svým slovům tu pravou váhu s podporou samotného tehdejšího papeže Inocence VIII. A ten, bohužel, na jejich argumenty slyšel a byl ochoten podepsat bulu, kterou si budoucí autoři Kladiva na čarodějnice podle všeho sami připravili.
Ve spolku s ďáblem prý dokázaly uhranout dobytek, ale i lidi, škodit novorozencům i plodu v matčině lůně, způsobit přírodní katastrofu, smrt prakticky kohokoliv, škodu na majetku jiných lidí a samozřejmě - obcovaly s ďáblem.
Přitom stačilo, aby se třeba taková žena vyznala v bylinkářství a uvařila někomu léčivý čaj. Pokud ji při tom viděl soused, jenž se jí chtěl pomstít, stačilo nahlásit na patřičná místa, že žena podává lidem očarované nápoje. A proces se rozjel - jak většinou končil, dobře víme...
Inocenc VIII. se bohužel nechal přesvědčit
V tomto dokumentu papež Inocenc VIII. v podstatě potvrzuje názory Krameria a Sprengera, vyjadřuje se k nepravostem, které se údajně v té době děly hlavně v některých částech Německa, a popisuje záludné a ničivé skutky, kterých jsou čarodějnice (a čarodějníci) díky spojení s ďáblem schopni páchat. Také potvrdil, že je proti takovým nutno tvrdě zasáhnout a oběma dominikánům svěřil jako inkvizitorům prakticky neomezenou moc. Nikdo se podle jeho výnosu nesměl protivit ani odvolat proti jejich rozhodnutí. Osud mnoha nešťastných a nevinných lidí tak byl zpečetěn.
Bestseller dvou století
Jen o dva roky později již vyšla z pera zbytečně příliš pracovitého Heinricha Krameria, jemuž Jakob Sprengler pravděpodobně jen pomáhal, kniha Kladivo na čarodějnice - v latině, v níž byla sepsána, je nazvána Malleus maleficarum, což téměř odpovídá českému překladu. V následujících dvou stoletích se měla bohužel dočkat velké popularity a bezmála čtyřiceti často doplněných nebo upravených vydání.
Neoficiální příručka pro invizitory
Co se vlastně můžeme v Kladivu na čarodějnice dozvědět? Jde o jakýsi návod, jak poznat čarodějnici, popis všech možných zlých kousků, kterých jsou takoví ďáblem posedlí lidé schopni, ale popisuje také metody, jakými má být veden výslech podezřelých a z čarodějnictví obviněných osob. Jak to dopadalo, samozřejmě víme a také si jistě už ze školy pamatujeme, že k obvinění stačilo i pouhé nařčení rozezleného souseda, kterému právě kráva porodila mrtvé tele. Kauza byla na světě a na mučidlech jen málokdo odolal pokušení ukončit své trápení vynuceným přizáním.
Měli problém se ženami?
I když je v knize zmiňována také možnost, že se do spolku s ďáblem dostanou i muži, většina díla, stejně jako následné procesy, je ale zaměřena na ženy, jejich slabost, špatnost a schopnost vyvolat pokušení u mužů. Zdá se, že tihle dva dominikáni měli se ženami jakýsi osobní problém… Ostatně o jisté úchylce svědčí také to, s jakou vervou se věnovali popisu a rozboru obcování s ďáblem. To ostatně v dalších letech neobyčejně zajímalo i mnohé další duchovní, kteří se inkvizičních soudů účastnili.
Ženy z Jeseníku měly smůlu
Nejvíce procesů s čarodějnicemi a také odsouzených nebožáků mělo v následujících desetiletích Německo. Pokud bychom se podívali na naše území, měly ženy celkem štěstí, za prvé výslechy obviněných alespoň zpočátku neprobíhaly na mučidlech a pak také vynesené tresty nebývaly definitivní. Smůlu ale měly ženy z Jesenicka, kde si inkvizitoři svoji práci zamilovali natolik, že právě odtud pochází největší množství procesů. V tomhle kraji zašli tak daleko, že si postavili dokonce pec, v níž čarodějnice spalovali dokonce hromadně.
Zdá se to neuvěřitelné? Bohužel je to pravda. Až tak daleko může zajít - a zašla - obava z neznámého, krutost vrchnosti, záludnost zlých lidí a strach těch dobrých postavit se zlu na odpor.
Zdroj: Britanica, wikipedie, Český rozhlas
KAM DÁL: Německá válečná lodi, jdi do pr*ele aneb nerovný boj torpédoborce s křižníkem Hipper
