/KOMENTÁŘ/ Dneska ráno jsem se probudila a ucítila jsem to: jsme na cestě směrem k normálu. Slunce prostupovalo závěsem na okně, za kterým bylo slyšet známé zvuky – projíždějící auta, štěbetající chodce, občas zvonek kola. Prostě to, co bych ještě před pár měsíci téměř nevnímala, protože to byl každodenní normál.
Jenomže po těch dlouhých týdnech, během nichž jsem se ráno budila za mrazícího ticha, teď tyto zvuky vnímám intenzivně a s radostí. Jako kdyby to byla taková razítka potvrzující to, v co jsme všichni doufali: odrážíme se ode dna a stoupáme k normálu. Zvolna a s opatrností, ale s velkým odhodláním a nadějemi.
Měli jsme žízeň po čemkoli
Myslím, že touha hodit starosti za hlavu a snaha o co nejnormálnější život je přímo úměrná tomu, jak tvrdá byla zdejší karanténa. Ta vložila do většiny lidí takovou malou časovanou bombu, která tikala a tikala, až s koncem karantény prostě vybuchla. Čím méně jsme toho směli (tedy prakticky nic), tím větší je teď žízeň po čemkoli, co nás vrací alespoň částečně do původního života.
Než jsem si vyšla prvně do centra města, trvalo mi hodně dlouho, než jsem si připravila věci – látkovou tašku místo kabelky (tu pak přece mohu vyprat), roušku, rukavice, dezinfekční gely (pro jistotu hned dva), mobil v plastovém pytlíku. Tak nějak se to podobalo přípravám na bojové cvičení, kterému se moje generace ještě ve škole nevyhla. A v souladu s tím jsem se také potom venku chovala. Nejen kvůli sobě, ale i s ohledem na druhé.
"Vyklepaná" jsem možná jen já
Moje mise začala v papírnictví. Paní majitelku znám roky a vím, že na tom se zdravím není úplně nejlépe. Takže se chovám jak v nějaké laboratoři. Ale paní je tím spíše překvapena. Pokračuji dál na zdejší velmi oblíbený zastřešený trh. Je už ke konci otevírací doby, dovnitř se ještě smí, ale u vchodu už nikdo příchozí nekontroluje roušky, rukavice, ale ani počet lidí, kteří mohou být v daném okamžiku vpuštěni.
Přicházím k obvyklému stánku s ovocem a zeleninou, snažím se poctivě dodržovat odstup, což mi ovšem překazí jeden z prodavačů (z rodiny majitelů), který mě na pozdrav vesele přichází poklepat po zádech. Začíná mi docházet, že ta "vyklepaná" jsem tu možná v celém centru jedině já. Stavuji se ještě v knihkupectví, alespoň tam je atmosféra přeci jen jiná, než bývala, mimo jiné si musím dát na ruce mikrotenové pytlíky. Je na nich napsáno: „Použij nás místo rukavic!“, což není zrovna moc pohodlné, zvláště při listování knihami. Kontakt s personálem je velmi limitovaný, včetně momentu placení.
Rozdíly mezi přístupem obchodů jsou velké
Nakonec to uzavírám asi takto: jsou obchody, většinou ty, co patří k nějakému řetězci, kde si dávají opravdu velký pozor – plexisklo u pokladen, vyznačená trasa s odstupy, okna otevřená dokořán. A pak jsou místa, vesměs ta menší, kde se snaží dodržet ten nejnutnější předepsaný standard, takže u vchodu poskytují zdarma dezinfekční gel (to platí pro všechny obchody bez výjimky, malé i velké) a vyzbrojují se rouškami a rukavicemi. Ale jinak se zde cítíte podobně jako před koronavirem.
Zároveň se i lidé dělí na dvě skupiny: opatrní a energičtí. Opatrní se chrání co nejvíce a snaží se udržet počet situací, které by případně mohly být nějak rizikové, na minimu. Energičtí se prostě vrhají. Jsou to ti, co se již v druhé půlce dubna zapisovali na čekací seznamy u kadeřníků, ti, co se nebojí usrkávat kapučíno pohodlně usazeni u venkovního stolečku (nebo se u něj i naobědvat), ti, co se sportovní taškou přes rameno rázují směr tělocvična.
Samozřejmě se najdou i tací, kteří se ocitají někde mezi těmito dvěma tendencemi. Nutno také říci, že jsou věci, po kterých aktivně toužíme téměř všichni bez rozdílu. Jednou z nich je například touha konečně opustit město, která se tento víkend konečně mohla stát realitou. Mnoho Italů se vydalo na pláže, i když nejsou na mnoha místech ještě dobře připravené. Navíc je klasické přebývání na nich v tuto chvíli zakázáno. Povolena je teoreticky jen sportovní činnost. Ne všichni toto dodržovali, pro některé bylo pokušení v podobě opalování se na osušce natolik silné, že nad nimi zvítězilo. Zároveň ne všude se podařilo při tak velké návštěvnosti dodržovat předepsané odstupy.
Milovníci moře nebo hor
Když se v Itálii s někým bavíte na téma dovolená, většinou se vás přeptá, zda jste typ, co holduje moři, či přeferujete hory. A i když většina hlasuje pro moře, není skupina milovníků hor nijak zanedbatelná. Důkazem bylo právě i to, jak byly některé zdější horské lokality o víkendu plné lidí. I já jsem si s rodinou vyjela na jedno krásné místo do Appennina a musím říci, že zaparkovat poblíž tamní chaty, která je výchozím bodem mnoha výletů, byl skutečně problém.
Chata byla ovšem jinak na návštěvníky dobře připravená. Dole ve městě bylo již letní horko, takže se příliv hledačů chládku očekával. Před vchodem byla vyznačená trasa fronty, která vedla dovnitř k pokladně. S účtenkou se pak vycházelo jinými dveřmi ven před stánek, ze kterého bylo občerstvení vydáváno. I před ním byl na zemi vyznačen pruh pro čekající s předepsanými rozestupy. Stánek byl opatřen plexisklem a personál měl samozřejmě roušky.
V blízkosti stánku většina zákazníků roušku přes obličej měla, ale hned o kousek dál si ji téměř všichni s potěšením sundávali. Dýchat ten vzácný lesní vzduch přes roušku se na stezkách nechtělo skoro nikomu. Venku, při dodržení bezpečné vzdálenosti, není nošení roušek povinné. Na všech bylo vidět, jak jim horský vzduch svědčí. A tentokrát i více než kdy jindy.
KAM DÁL: Babišovy kontajnery, Filipův boj za Koněva a hurá, opět "jsme nejlepší". Máme nejvyšší inflaci.
