Zlatá horečka v Kalifornii vypukla v lednu 1848, její hlavní vlna však proběhla o rok později v roce 1849 - lidem, kteří se do Kalifornie vypravili zlato hledat, se proto přezdívalo „forty-niners“ (tzn. devětačtyřicátníci). Ti, kteří zatoužili po lepším životě a do Kalifornie se za zlatem vypravili, pocházeli většinou z USA, Latinské Ameriky, Austrálie, Číny i z Evropy.
A za vším tímto pozdvižením přitom stála obyčejná stavba pily v předhůří Sierra Nevady v osadě Coloma, během níž tesař James W. Marshall našel v řece South Fork kousky zlata. Je pochopitelné, že objev takové důležitosti by si nejraději nechal jen pro sebe. Jenže už v té době se zprávy začaly šířit díky novinám poměrně rychle a zlatá horečka nedala na sebe dlouho čekat.
Zlatá horečka vyvolala masovou migraci
Prameny uvádějí, že v době objevu zlata žilo v Kalifornii asi 160 000 obyvatel - převážně domorodých Američanů. Během několika měsíců se do Kalifornie nahrnulo na 4 000 prospektorů a do roku 1853 přišlo až 300 000 lidí, jež podlehli volání zlaté horečky.
Většinou se celé rodiny včetně dětí a žen plavily loděmi přes Tichý oceán s nejnutnějším vybavením a nedostatečnou zásobou jídla. Na takové strastiplné cestě dlouhé několik set kilometrů pak není divu, že si na ně počkala mimo jiné také smrtelná epidemie cholery. Ano, kvůli vidině zlata byli lidé ochotni riskovat i svůj život.
Ne všechno je zlato, co se třpytí
Po příchodu do Kalifornie však na mnohé prospektory čekalo nemilé překvapení v podobě dalších potíží. Jen málokomu se totiž podařilo najít zlata tolik, aby na něm opravdu zbohatl. Rýžování zlata bylo poměrně obtížné a za jídlo se platily ohromné sumy.
Životní podmínky mužů, žen a dětí byly dost primitivní, takže další epidemie cholery nedala na sebe dlouho čekat. K tomu všemu v těžebních táborech vládlo bezpráví, hazard i prostituce. Na počátku zlaté horečky platilo hlavně pořekadlo - kdo dříve přijde, ten dříve mele (vlastně rýžuje). Neexistovaly totiž žádné zákony, jež by specifikovaly přivlastňování nemovitostí.
Bodie - město duchů
Zlatá horečka dala vzniknout v Kalifornii mnoha osadám. Některé se rozrostly v města, jiné zavál čas. Jednou z takových osad, kde již pes ani neštěkne, je Bodie, která vznikla na konci 60. let 19. století. Po tři roky si užívala své slávy, patřila k největším v Kalifornii, aby se nakonec v prach obrátila.
V době svého rozkvětu v ní žilo na 8 000 obyvatel, našli byste tu na 2 000 budov - salóny, bary, kostely i reprezentativní hlavní třídu. Ale již na počátku 80. let 19. století z ní začínali horníci odcházet za lepším životem. V roce 1910 mělo Bodie už jen 700 obyvatel, v roce 1943 pouhé 3. Od roku 1962 národní historickou památkou a ne nadarmo se mu přezdívá město duchů. Zkuste ho navštívit po setmění, kdy suchá tráva šustí ve větru, jenž lomcuje okenicemi v rozpadlých domech.
Pozitivní dopad zlaté horečky v Kalifornii
Zlatá horečka přinesla Kalifornii prosperitu a ruku v ruce s ní se začaly stavět města, školy i kostely. Z malé ospalé osady San Francisco se stalo vzkvétající město. Díky zlaté horečce byla v Kalifornii schválena ústava a v roce 1850 se Kalifornie stala oficiálně státem USA. Budovaly se železnice a noví osadníci se také výrazně podíleli na rozvinutí zdejšího zemědělství a farmaření.
Stinné stránky zlaté horečky
Kdo na zlatou horečku v Kalifornii doplatil, byli indiáni, které nově příchozí prospektoři násilně vyháněli z jejich pozemků. Během dvaceti let se jim podařilo zmasakrovat na 100 000 indiánů - někteří byli povražděni, jiní umřeli hladem nebo na následky zavlečených chorob.
Kromě toho rýžování zlata přispělo k poškození životního prostředí v okolí řek a jezer. Na zlatou horečku doplatil i objevitel zlata v Kalifornii – majitel pily John Sutter. Zlatá horečka byla pro něho pohromou – soudně ztratil nárok na půdu a v roce 1852 zbankrotoval.
