Dostal jsem účtenku, kde nad konečnou cenou jsem se orosil, málem mně vypadly oči, a málem jsem omdlel. Vše bylo psáno cizím jazykem a dole tučná suma, kterou jsem si přečetl i česky.
Sáhl jsem po peněžence, která vibrovala jak ratlík před utracením, a tak jsem ji pročistil, že měla průvan i v té kapsičce na drobné. Byl jsem oškubán, jak ta husa na jarmarku. Ale i dýško jsem nakonec nechal. Sice jen asi 6 korun, až z toho byl vrchní evidentně tak mile překvapen, že tam stál nehnutě jak ta Petřínská rozhledna v dáli, i po našem odchodu. Něco si při tom zamumlal, ale to jsem ani raději neslyšel.
No, jak to celé dopadlo? Dáma mi po tom všem řekla, že hledá někoho šarmantnějšího, více zabezpečeného, nejraději s baráčkem, kde by pěstovala květinky a čekala, až mužíček přijde z práce, aby jeli někam na večeři a bavili se. Rozloučili jsme se, rozešli jsme se, já vrávoravě poodešel kousek dál a sedl si na lavičku pro veřejnost. Jirka si sedl vedle mě opět ze zmrzkou v ruce. Měl jednu i pro mě.
„Na, ty blbe, ochlaď se. Teda tohle bylo poznání, co?“ Jak moudrá to slova byla...
„Bylo, Jirko, fakt bylo,“ a odebrali jsme se oba pěší zónou na metro, kde jsme si ještě dali nášup u mekáče, a rozjeli se domů. Zkrátka jsem zjistil, že ta útrata byla fakt na světové úrovni, o které ta dáma pořád mluvila.
Když jsem přišel domů, byl už večer, a tak jsem si v duchu řekl… Super den. Prima zážitek, celá sobota v čudu, prachy v čudu, americká pomsta v žaludku,… Zalezl jsem pod peřinu a nechal si zdát o tom, jak sedím v New Yorku, všude to kolem mne žvatlá anglicky a já si objednávám u číšnice, která byla podobná té dámě, s kterou jsem měl setkání, jídlo, a to v češtině. Vůbec, ale vůbec mi nerozuměla, a tak jsem měl vše zadarmo. Krásný sen.
