( předchozí část tohoto rozhovoru)
Bylo správné rozhodnutí změnit bydliště?
Ano i ne. Jak se na to podíváte. Stali jsme se obyvateli satelitního městečka, a mysleli jsme si, že máme klid. Ano máme, protože tam si vás nikdo nevšimne, nikdo na nikoho moc nemluví. Každý přijede domu s vozem, za ním se zavře brána a je ve svém světě, do kterého každý nerad pouští druhého. Natož souseda.
Ovšem česká povaha závidět je i tam kde bydlíme teď. Jaké kdo má auto, podle vzhledu a zařízení baráku se určuje kdo jaký je. Opět vyvstává otázka a zvědavost, kde na to dotyčný vzal, a kde na to bere.
Vaše děti, jak nesly změnu bydlení, školy, nové kamarády?
Ze začátku to těžce nesly. Nikoho zde v okolí neznaly, ale přece jen si našly časem pár kamarádů, s kterými se stýkají, navzájem se navštěvují a i občas spolu někam vyrazí. Samozřejmě je musíme někdy se ženou krotit, protože syndrom co má jeden musím mít taky a lepší, je občas tématem na celý večer, jak se jejich kamarádi baví a určují, s kým je vhodné se bavit a s kým ne. Není vše jen o tom kdo co má, a čím se rozlišuje od ostatních. Naštěstí to děti dobře chápou, a jsou v tomto směru skromné a rozumné.
A vy osobně? Co se změnilo díky výhře u vás.
Každopádně práce. To se nedalo vydržet. Najednou každý by chtěl půjčit, založit, když jsem řekl, že jsme na víkend jeli… například jen 100 km od bývalého bydliště, nikdo se neptal, jak jsme si to užili, ale ihned reagovali, no jo to se jezdí, když na to je.
To, že třeba jeden spolupracovník prohrával tisíce v hernách, nebo další utrácel po večerech v divokých mejdanech, nikoho nezajímalo. Gradovalo to až tak, že jsem musel ukončit práci, která mě moc bavila a občas se mi i po ni stýská.
Pracujete, nebo si užíváte volna.
Doma bych se zbláznil být 24 hodin a nic nedělat. Věnuji se jisté práci s lidmi, cestuji vozem po kraji, a jelikož se nejraději cítím v tričku, v džínách, a mám vůz průměrné značky, nemusím v komunikaci nic tajit, na nic si hrát ale i zbytečně dráždit okolí tím "Já na to mám." Samozřejmě už si dávám pozor na to, komu jak říci kam pojedeme na dovolenou, i jiné věci, které by vedly k dalším problémům ve vztahu s lidmi. Čas vás velice rychle naučí, v čem raději držet jazyk za zuby. Někdy se přistihnu, jak na otázku co děláte a kde pracujete, odpovídám: "Dělám u technických služeb a jezdím s kuka vozem." (popelářské vozidlo). Docela to funguje a je klid.
Byli jste už na vysněné dovolené? Kde? Jak jste ji prožívali?
Splnili jsme si rodinný sen. Amerika. New York, Washington, California, ale i Las Vegas.
Vždy jsme si s manželkou a dětmi přáli porovnat realitu s tím, co jsme viděli ve filmech, nebo v televizi jako dokumentární pořady o těchto zemích. Chtěli poznat ten pohled z druhé strany. A to v normálním průběhu dne, normálních lidí.
Takže jsem například s klukem vlezl na hasičskou stanici, policejní stanici, s tím že jsme turisti a chtěli bychom vidět rozdíl skutečnosti od filmů a dokumentů. Výsledek? Poznali jsme zázemí jednotek jak požárních, tak i policie, dokonce jsem i seděl ve služebních vozech, poznal zázemí, fotek nespočet.
Žili jsme stylem normálních lidí, jak v místech na ulici, tak v restauracích, klasické nabídky jídel, a spali v běžných tipech ubytovacích zařízení. Luxus nám nikdy moc nic neříkal a děkuji osudu za to, že toto nadále trvá u celé mojí rodiny.
Takže vás láká zahraničí?
Ne, časem je to všude stejné. Ale i u nás doma je spousta míst, kde je fajn. Jelikož nemusíte počítat, ubytujete se tam, kde už nechcete jít dál, dáte si k jídlu to, na co máte chuť a neřešíte, zda to stojí o nějakou tu desetikorunu víc, nebo míň. Toto bych moc přál každému z nás. Nemít miliony, (pokud nevyhrajete), ale mít příjem peněz na všechny platby, a neřešit zda koupit na sobotu a neděli maso za 90 Kč či 150 Kč. Zkrátka uvařím to či to, bude to chutnat a nekoukat na cenu.
Můžete říci, že žijete spokojený život?
Ano i ne. Můžeme si koupit, co chceme, ale když máte na vše, a prvotně se vybavíte, zjistíte po čase, že vlastně kromě zdraví a pohody nepotřebujete skoro nic. Nepotřebujete dvě, tři auta, aby se vidělo, že na to máte. Nepotřebujete mít na sobě haldy zlata, kdy máte strach jít v bouřce, aby do vás nepraštil blesk. To se nedá popsat. Záleží na každém člověku, jak se v případě nenadálé výhry zachová. Buďto to s ním zamává a udrží se, nebo to s ním zamává tak, že začne uvažovat dle šustění papírových bankovek, a je s ním konec. Moc si vážím své rodiny, která zůstala naprosto stejně normální, jak jsme žili před výhrou. Což se nedalo říci o blízkých lidech v příbuzenském vztahu. Závist dokáže divy.
Vždy může nastat situace, kdy vše máte, a najednou nemáte skoro nic. Kdy zdraví přestane sloužit, a najednou vám miliony jsou k ničemu. Každý z nás z okolí ví o případech, jak peníze dokáží zahýbat s lidmy v rodinách, ve vztazích, v přítelství, kde bylo vše v pohodě, dokud do toho nevstoupili finance.
Máte nějaké humorné zážitky ze života milionáře?
Jéje těch je. Například když si zařizujete nové bydlení. Desítky katalogů, návrhů, to je hezké, to je hezčí a co zas toto, šílené rozhodování. Nezajímá vás cena, ale výsledek. J
elikož papír snese vše, nevíte ve skutečnosti, jak vše bude vypadat na živo. Kolikrát jsme se smáli, že si asi koupíme na zahradu velký stan a máme klid. To platí i u auta. Jaká značka, zda benzin, nafta, kombi, sedan, barva, vybavení, tip televize, velikost, a u výpočetní techniky ani nemluvě. Dny, kdy už máte nechuť cokoliv řešit, dívat se na nabídky co je lepší a výhodnější.
Dokonce jsme hodiny trávili na netu, v novinách a vybírali s celou rodinou, jakého psa si pořídíme. Zda jednoho, či dva. Rasy, vzhled, vlastnosti, hodiny porad a sezení. Výsledek? Jedno navštívení útulku pro psy, kam jsme dovezli plné auto dobrot, a zpátky jsme se vraceli se dvěma tvory, které se stali našimi rodinnými miláčky.
Otázek by bylo mnoho, ale pomalu jsme zjišťovali, že se to vše stáčí na stejný závěr. Peníze jsou potřeba, ale i s málem se dá žít. Peníze mění lidi v jednání, a myšlení, názor na okolí, ale zase je na každém z nás do jaké míry se nechá penězi ovlivnit.
Protože přijde den, kdy nám nebude nic platné ani miliarda. Ona ta výhra je jako mince. Má líc, rub, ale i svou hranu.
Takže si užívejte každý den, každou minutu. U očního lékaře kapky na to, abyste denně viděli v peněžence desetitisíce, nemají, a pokud na ulici uvidíte deset kaček, jak si to mašírují s vozíkem plným peněz, neváhejte je zastavit. Udělejte jim technickou kontrolu vozíku a zabavte jim ho i s nákladem pro nevyhovující technický stav. Třeba vám poděkují. Káč, káč.
