Podle vědců, kteří se otázkami fóbií zabývají, je jednou z velmi pravděpodobných a častých příčin vzniku arachnofobie nepříjemný zážitek v raném dětství. Jedno nečekané setkání s pavoukem a následný šok například ve dvou letech tak mohou ovlivnit celý další život člověka. Rozhodně proto není moudré bavit se tím, že děti strašíme podobně kontroverzním živočichem.
Příklad z dospělých
Další možností vzniku arachnofobie je její převzetí například od matky. V případech, kdy dítě vidí někoho z dospělých, jak v panice prchá z místnosti, objeví-li se v koutě pavučina, spojí si podvědomě přítomnost pavouka s určitým nebezpečím a jeho vztah k těmto prospěšným osminožcům zůstane pokřiven až do dospělosti. Většinou se ale jedná o mírnější formy odporu k pavoukům, kdy je dotyčný schopen alespoň racionálně vyhodnotit, že gumový pavouk mu nemůže ublížit, a vezme jej i do ruky. To se lidem, u nichž vznikla fóbie prvně popsaným způsobem, často nepodaří.
Důležitým momentem je také dědictví po našich dávných předcích, kteří se museli vyrovnávat s nástrahami přírody mnohem častěji než naše generace. Jedovatí pavouci byli běžnou součástí prostředí, v němž žili, a představovali tak reálnou hrozbu. Evoluce pokročila, ale tuto obavu si někteří z nás mohou nést až do dnešních dní. Možností, jak "dostat" arachnofobii, je jistě mnohem více. Nás ale více zajímají možnosti jejího řešení.
Jak z toho ven?
Ať už jsme k arachnofobii přišli jakýmkoliv způsobem, důležité je se od ní osvobodit jednou provždy. I zde nabízejí odborníci na výběr hned několik způsobů.
Pro většinu arachnofobiků nejdrastičtější metodou je patrně tak zvaná léčba šokem – tedy přímým okamžitým kontaktem s pavoukem. Tento postup má podle zastánců uvedené metody daného člověka přesvědčit, že takové setkání není nebezpečné nebo nemyslitelné. O úspěšnosti této metody však mnoho informací nenajdeme.
Po malých krůčkách
Nepoměrně ohleduplnější k lidem, kteří touto fóbií trpí, je postupné navykání nejprve na pohled na pavouka a později u těch nejodhodlanějších i na kontakt s ním. Začínat je možné – podle stupně obavy – již od pohledu na obrázek pavouka. (I ten může v lidech, kteří trpí extrémním strachem z těchto tvorů, vyvolat nepříjemné pocity.) Po určité době, kdy se pohled na kresbu či fotografii stane snesitelným, je možné přistoupit ke kontaktu například s pavoukem plyšovým, často vesele a s nadsázkou ztvárněným, s nímž si mnohé děti rády hrají.
O poznání těžší, přesto při dobré vůli pro mnohé překonatelný, může být následný dotyk gumové napodobeniny, která má již mnohem reálnější tvary. Následovat může svlečka pavouka a nakonec – pro ty, kteří ve svém odhodlání došli až sem – i blízké setkání s pavoukem živým. Takové postupné otužování je sice procesem poměrně zdlouhavým, podle vědců ale přináší nejlepší výsledky.
Moderními metodami
Pro zastánce moderních technologií mají britští vývojáři zajímavou nabídku – aplikaci, v níž uživatel prochází hrou právě s pavoukem. Jeho prvotní kreslená a milá podoba postupem času přechází ve stále realističtější ztvárnění, až se hráč jednoho dne může bez větších problémů smířit s tím, že se z jeho původního roztomilého miláčka stala reálná tarantule.
Virtuální prostředí nabízí arachnofobikům i jiné možnosti. Mnozí specialisté například preferují propojování pohledů na snímky, vyvolávající příjemné pocity (zelená krajina, moře a podobně) se snímky objektů strachu, v tomto případě tedy právě pavouků. Podvědomé propojení příjemných pocitů s pohledem na zdroj fóbie může tyto obavy zmírnit.
Šťastnou cestu bez pavouků
Ať už se rozhodnete pro kteroukoliv metodu, stojí to za pokus. Nikdo z nás se nechce nechat omezovat zbytečnými vnitřními zákazy, nechceme se připravovat o možné zážitky nebo o klid v duši, který nám může přinést pobyt v přírodě bez obav, že za každým stéblem trávy čeká obávaný tvor. Tak šťastnou cestu a na viděnou třeba v Mexiku!
-Zdeňka Nezbedová-