Podběl je velmi vytrvalá bylina s podzemním plazivým šupinatým oddenkem. Podzemní výběžky oddenku jsou schopné dosáhnout někdy i celý jeden metr. Květonosná lodyha má délku 5 až 15 cm, za plodu je ale schopna se protáhnout až na 30 cm.
Latinské rodové jméno podbělu lékařského je Tussilago. Tussis znamená v překladu kašel, ago je pak něco jako odhánění. Druhé jméno farfara (far - koukat, ferre - nésti) pak značí husté oplstnění rubu listů, díky čemuž mají moučnaté bělavé zbarvení.
Pokud se zaměříme na lodyhu, tak zjistíme, že je přímá, tenká, prorostlá šupinovitými listy a také zakončená jediným úborem. Listy jsou hodně jednoduché, řapíkaté a uspořádané v přízemní růžici. Vyvíjejí se zpravidla až po odkvětu. V mládí pak jsou oboustranně bíle plstnaté, na líci pak později olysávající.
Čepel je okrouhlá, široce vejčitá až srdčitá, mělce dlanitě laločnatá, přičemž na okraji oddáleně zubatá. Úbory mají zlatožlutou barvu a v průměru jsou 2-3 cm široké, složené ze středových trubkovitých květů a hojných okrajových jazykovitých květů s plochou ligulou. Plody má 3-5 mm dlouhá nažka s chmýrem, která má válcovitý tvar. Podběl kvete od března do dubna, v horských oblastech je ale schopen kvést klidně až do srpna.
Kde ho najdeme?
Podběl není příliš náročnou bylinkou, a proto ho najdeme prakticky všude. Roste v Asii, Africe, v celé Evropě. Nedaří se mu akorát ve vyšších polohách. Není ani příliš vybíravý na stanoviště. Přikrčí se u cesty, na štěrkových polích, v lomech, ale je také možné ho v pohodě nalézt na náspech tratí i březích řek.
Pokud budeme hledat nejvhodnější půdu pro tuto bylinku, pak je to bezesporu vápenitá. Pravdou ale je, že roste prakticky všude a navíc se dobře rozmnožuje. Jeho semena mají téměř stoprocentní klíčivost, navíc je také schopen rozrůstat se oddenky. Není proto divu, že zemědělci ho moc za bylinku nemají, spíše ho naopak považují za velmi vytrvalý plevel.
Proč se jmenuje podběl, když je žlutý?
Velmi zvláštní je u této rostliny fakt, že je u nás rozdílná doba kvetení a tvorby listů. První se nad zemí objevují šupinaté neolistěné lodyhy, na kterých podběl vykvétá od března do dubna žlutými květy.
Teprve po odkvětu se objevují první srdčité, přízemní listy s velmi dlouhými řapíky. Právě listy jsou pak tím pravým důvodem pojmenování - jejich spodní strana je totiž bělavá, dalo by se dokonce říci, že je jakoby pomoučená.
Vynikající na únavu i nachlazení
Obsah léčivých látek v podbělu je skutečně obdivuhodný, a to jak v květech, tak i v listech. Třísloviny a vitamín C převážně v listech, spolu s ostatními látkami obsaženými v květech rostliny. Těmi jsou hořčiny, kyselina jablečná, vinná, mléčná a kávová, inulin, cholin, slizovité látky a také nesmíme zapomenout na zinek.
Čaj z podbělu - vrchovatou lžičku sušené drogy (listy a květy ve stejném poměru) spaříme ve dvou decilitrech vody, deset minut necháme vylouhovat a pijeme ještě teplé.
Podběl lékařský má velké dezinfekční a protizánětlivé účinky. Používá se při zánětech horních cest dýchacích k lepšímu odkašlávání a také k potlačení zánětů. Užívá se v nálevu, samotný nebo také ve spoustě čajových směsích.
Čerstvé lístky jsou také velmi užitečné, přikládají se totiž na spáleniny, oteklé a bolavé klouby nebo též na špatně hojící se vředy. Má také mírně močopudný a antiastmatický účinek. Lidové léčitelství doporučuje obklady z jeho výluhu na záněty žil a obtížně se hojící rány.
Každopádně se ale tato bylinka nedoporučuje vzhledem k obsahu pyrolizidinových alkaloidů k dlouhodobému užívání, ačkoliv je pravdou, že je jejich obsah skutečně velmi malý a ještě více se snižuje během sušení. Samostatně podávaný není vhodný pro děti a pro těhotné a kojící ženy.
