Základem každého vztahu je důvěra a schopnost druhému věřit. Bohužel ani důvěra a láska chorobného žárlivce nepřesvědčí. Jeho stanovisko totiž nevychází z toho, že druhému může věřit, jako spíše z přesvědčení o vlastní nedostatečnosti. Zatímco normální člověk žárlí na svého partnera jen v některých situacích a následně se mu omluví, chorobný žárlivec reaguje nepřiměřeně i na běžné situace, kdy se jeho partner dostává do kontaktu s okolním světem.
Podstatou žárlivosti je nízká sebedůvěra
Co je vlastně žárlivost a z čeho vychází? Žárlivost je považována ze negativní směs lidských emocí jako je zuřivost, pocit méněcennosti a deprese. Může jít také o nepřiznané přání vlastní nevěry, přesun problémů na partnera, vztahovačnost atd. Zjednodušeně lze žárlivost chápat jako pocit vlastní nedostatečnosti. Žárlivec se fixuje na jednu osobu a bojí o její ztrátu.
Obecně lze říct, že někdy žárlí každý z nás. Podle toho, o jak moc banální podnět jde, můžeme žárlivce rozdělit na dvě skupiny - první skupinou jsou normální žárlivci, druhou pak chorobní žárlivci. Naštěstí chorobných žárlivců nebývá mnoho a většinou končí v péči odborníků. Pokud jsou chorobnými žárlivci muži, může docházet skrze banální podnět až k domácímu násilí.
Na co lidé žárlí?
Muži častěji žárlí na sexuální pozornost partnerky, zatímco ženy žárlí spíše na emocionální pozornost partnera. Nejčastěji jde o různé vymyšlené představy a situace. Spousta žárlivců se vnitřně nedokáže vyrovnat s pocitem, že je v jeho okolí někdo ,,lepší, krásnější, sebevědomější, svalnatější” atd. Často jde o vykonstruované vlastnosti a situace, které si žárlivec vymyslí a poté jim věří. Žárlivost je přitom nejvíc destruktivní hlavně pro žárlivce.
Kdy je žárlivost patologická?
Chorobné žárlivosti se přezdívá také Othellův syndrom. Chorobný (patologický) žárlivec nepotřebuje žádný podnět k tomu, aby žárlil na druhého. Tedy žárlí prokazatelně na něco, co se nestalo. Žárlivec přitom není schopný rozlišit, že už je jeho jednání nenormální.
Příčinou patologické žárlivosti může být nepřítomnost chemické látky hormonálního původu v krvi. Tato látka v mozku kontroluje emočně podbarvené pocity jako jsou prožitky radosti, bolesti, deprese, nebo úzkosti.
Velmi často se u takto narušených lidí objevuje žárlivost na základě bludu o nevěře partnera (tzv. emulační blud). Jde o zcela vymyšlenou situaci, která se nestala. Žárlivec sám takovou situaci vymyslí a poté ji sám sobě i partnerovi opakuje. Věří přinejmenším tomu, že by to tak s velkou pravděpodobností mohlo být. To, že situace nikdy nenastala, je pro žárlivce vedlejší.
Důvod k žárlivosti je buď úplně vymyšlený nebo na základě nepřímých důkazů nadsazený. Žárlivce děsí právě ona nejistota - co když se tak stane. Často neví nebo není schopný svému partnerovi věřit, což se mu stává osudovým.
Jak z toho ven?
Odpověď není jednoduchá, protože žárlivost v chorobné podobě je vážnou psychickou nemocí, kterou si musí žárlivec sám přiznat. Teprve až si vůbec přizná, že má nějaký problém - k čemuž bez pomoci často nedojde -, může se nad sebou zamyslet a ovládat své pocity. Klíčem je přestat manipulovat s parnerem a nechat mu volnost, kterou potřebuje. Také nedělejte ze svého partnera středobod svého života, mějte i jiné zájmy a koníčky.
Pokud jste partnerem žárlivého, je vhodné budovat a posilovat vzájemnou důvěru, ujišťovat jej o vaší lásce. Když to nepomůže a stále vám bude podsouvat, že jste mu nebo jí nevěrní, anebo dokonce říkat, co smíte nebo nesmíte udělat, začněte vážně uvažovat o psychoterapii, kterou by žárlivý partner podstoupil. Uleví se tím vám oběma. Pokud si však žárlivec svůj problém nepřizná, uděláte nejlépe, když vezmete nohy na ramena. Tím žárlivému partnerovi také pomůžete, protože si v klidu samoty možná uvědomí, co dělal špatně.