Hlaváček jarní (lat. Adonis Vernalis) je vytrvalá rostlina, která má v zemi silný oddenek, ze kterého vyrůstá lodyha. Listy hlaváčku jsou přísedlé, vícekrát zpeřené a dělené do úzkových, čárkovitých úkrojků. Listy mohou mít průměr až 7 cm. Kalich rostliny je tvořen pěticí lístků, korunních plátků pak může být až 20. Pokud se podíváme na jeho květ, tak zjistíme, že má velmi svítivě žlutou barvu.
Kde se vyskytuje?
Tato rostlina roste primárně v teplejších oblastech Evropy a Asie od Španělska, Francie až po západní Sibiř. Nalézt ji můžeme ale i dále na východ, v povodí Amuru je pak nahražen hlaváčkem amurským.
Pokud bychom hlaváček chtěli hledat v našich končinách, pak to chce navštívit suché kamenité stepi na jihu Moravy, České středohoří nebo Polabí. Jedná se o rostlinu, která je u nás velmi silně ohrožena, a díky tomu je chráněná.
Hlaváček je jedovatý, ale umí léčit
V rostlině jsou totiž obsaženy srdeční glykosidy, hlavně pak adonidosit, adonitoxin a cymarin. Velmi zajímavé je zjištění, že účinnost této rostliny se při uskladnění na světle téměř zdvojnásobí v porovnání s tím, když rostlinu uchováváme ve tmě.
Látky, které jsou skryté v hlaváčku, velmi pozitivně působí na srdce, zejména pak v případě degenerace srdečního svalu a také při poruchách krevního oběhu. Podobně funguje také náprstník, ovšem u něj je nástup účinku pomalejší. Menší nevýhodou hlaváčku je to, že jeho účinky mizí dříve.
S touto rostlinou se v posledních letech hodně experimentuje, a to zejména v závislosti na jeho působení v rámci revmatických onemocnění. Hodně se přirovnává k látkám, jako jsou fytosteroly. Hlaváček je ovšem také droga, která má mírně močopudné účinky.
Při nesprávném použití může způsobit trvalé poškození zdraví a ve výjimečných případech dokonce i smrt. V rámci otrav touto drogou už byla popsána spousta případů, a to ať už mediciálních, náhodných nebo dokonce i vražedných.
VÍTE, ŽE?
České jméno “hlaváček” stanovili jako platné bratři Preslové (původně mu říkali hlavák). O jiné označení se snažil v 16. století Filip Maxmilián Opiz, chtěl ho nazvat poeticky “miláček jarní”.
Sbírá se jeho nať, a to až do rozpadu plodenství; následně se ihned suší, ovšem nesmí tomu tak být na slunci. Sušená nať má účinek jeden rok, přičemž účinnost ovlivňuje způsob skladování. Dřív byl také lidovými léčiteli využíván jako povzbuzení místo španělských mušek a jeho kořen také jako projímadlo.
Hlaváček si samozřejmě lze vypěstovat i doma, ovšem moc se to nedoporučuje vzhledem k jeho jedovatosti. Množí se ze semen, která se ihned po dozrání vysévají, a to zhruba v červnu. Starší rostliny se množí formou dělení primárně na jaře.
Sází se pomocí zahradní lopatky a přidává se trochu písku - to v případě, že máme humózní půdu. Rostlina kvete hlavně na jaře a díky tomu se nemusí tolik zalévat. Tající sníh se totiž postará o zavlažování od února až do konce dubna.
Další využití hlaváčku jarního v praxi:
- zahradnictví: Hlaváček jarní má velmi dobré využití jako dekorativní rostlina, a to především do skalek, někdy i do záhonů. Velmi dobře funguje v barevné kombinaci s koniklecem nebo modrým kosatcem.
- včelařství: Jedná se o výbornou pylodárnou rostlinu. Včely sbírají pyl v citronově žlutých rouskách a v jarních obdobích je pro ně zdrojem bílkovin, které podněcuje plodování včelstev.
