Život v singles má mnoho podob. Někdo žije takto v pohodlí, protože nechce řešit nic jiného než sebe, nikdo mu do ničeho nemluví, nemusí se omezovat vůči druhému, co chce, to udělá, kdy odejde a kdy se a jak vrátí je jen jeho věc, čili pohoda. Obklopí se kamarády, koníčky, zájmy, cestováním, ale i prací, neboť dnes bez příjmu financí to jde velice těžko. Jiní zase jsou singles, protože něco nevyšlo, rozchod s někým s kým jsme žili, nebo nám uštědřil život pořádnou facku, jak se říká, důvodu je hodně. Časem ale je to i záplata na to, že se vlastně bojíme volného času. Času, kdy se zastavíme, a řekneme si, co dělat, kam jít, a hlavně s kým jít. Se zadaným kamarádem, s přáteli, jenž mají rodinu to nelze často, mají svůj takříkajíc svět, a na nás singles zkrátka mají času méně a méně. Někdo singles vychvaluje, někdo zase říká, že je to doslova časem na palici, zkrátka singles má mnoho podob. Ale jedno je jisté.
Časem samota vadí všem. Můžeme si říkat, že je to paráda, je to fajn, doporučujeme singles jiným, ale sami víme, že to není ono. S přibývajícím věkem a se zkušenostmi jak to doopravdy v životě chodí, je touha po změně větší a větší. Zkoušíme seznamky, ptáme se známých, zda nevědí kde tu pravou či pravého najít, více a více chceme někoho vedle sebe, nebo vědět, že ten pravý někde prostě je a kdykoliv chceme, jsme jeden pro druhého. Jinak časem nastává to, čeho se vlastně všichni skrytě bojíme. SAMOTA.
Samota v tom, že ráno vstaneme, čekají na nás jen tiché čtyři stěny, práce, pokud ji máme, v práci komunikujeme většinou pracovně na stejná témata a o soukromí jen okrajově, z práce dojdeme na nákup, domu do čtyř stěn a … čekat na noc, kdy jdeme spát. Jediná změna je v tom, že koukáme na televizi, jsme na internetu, snažíme se tím držet se světem krok, ale… Jsme tvorové společenští, komunikativní, a nejsme stavěni na samotu.
Takže teď se dostáváme k tomu plyšáku. Jistě mnoho z nás si všimli u lidí, kteří žijí sami, hlavně ženy, ale poslední dobou i chlapi, že doma mají plyšáky? A ne jednoho? Na gauči, v posteli, ale i v autě, atd.? Ne není to tím, že mají děti, nebo plyšáky jen dostali darem, ale většinou právě tito plyšáci nahrazují pocit, že nejsme doma sami. Sám za sebe mohu říci, že jednoho vyvoleného plyšového medvěda mám. Má své jméno, jmenuje se Bubulín, a vím sám, když nebylo komu říci to, co bych chtěl, vykřičet někomu vše co mě štvalo, říci bez obav svými slovy svůj názor, byl a je to právě tenhle parťák, který mě v klidu vyslechne, mlčí, neremcá mi do toho, myslí si své, a je to taková moje malá plyšová huňatá Vávrova vrba. Ta kdyby promluvila, to by bylo.
Nedávno proběhla světem internetu krátká zpráva o Japonsku, kde ve velkých městech otevřeli kavárny, kde se hosté mohou doslovně vyřvat na nafukovací figury, nebát se, a dokonce je praštit a vybít se z vnitřního stresu, ale i z duševního zoufalství z toho, co je štve a trápí,a co není komu říci. A víte, kdo tam nejvíce chodí? Ženy, manažeři, zaměstnanci firem i vedení, ale hlavně osoby kteří jsou singles. Kavárny mají plno, a dokonce musí občas dělat i rezervace míst. Ono vše má svou podstatu. Proč se lidé, kteří jsou sami, obklopují čtyřnohými miláčky, a většinou nejenom jedním, mají doma výstavku plyšáků, a svůj volný čas tráví na Facebooku, seznamkách, brouzdají po světě pomocí internetu?… Jednoduchá odpověď.
(pokračování)
Máte také někoho, či místo, kde se můžete bez obav doslova z duše vykřičet, vyřvat, z toho co vás štve, co vás mrzí, co byste nikomu neřekli z jakýchkoliv důvodů, ale víte že to ve vás je a chce to ven?
