„Svět,“ píše tam autor Rodro Linzler, „zase tak složitý není. Stačí jen přestat do každé situace vnášet vlastní neukojitelné touhy, agresivitu a zmatek a ponechat jí raději trochu prostoru. Čím méně tlačíme na to, že věci mají být po našem, tím dostupnější se stáváme věcem v jejich vlastní podobě. Zvládneme-li to, život přestane být bojištěm. Místo toho se stane hřištěm, na němž si jej dokážeme užívat.“
Co o tom soudí někteří z těch, které jsme loni vyzpovídali? Připomeňme si jejich přání a názory.
Zůstaneme samy sebou
Anna Vávrová, jedna ze tří Sester Havelkových:
Ve světě se dějou věci, kolem nás běží život se spoustou změn, ale my, Sestry Havelkovy a náš „oddíl mladých svišťů a surikat“ je pořád stejný. Myslím, že nám to vydrží a že nás čeká spousta hezkých koncertů a setkání.
Zvolníme a budeme si užívat
Ivana Follová, oděvní výtvarnice:
Do 50 zpravidla každý „šlape do pedálů“. Ale člověk, pokud není úplný pracovní blázen, časem zjistí, že může a chce zvolnit, může si užívat většího klidu a dopřát víc radostí. Může si všeho, k čemu se dopracoval, víc užít. A chtěla bych se bavit převážně s lidmi, se kterými je mi příjemně a s nimiž se dohodnu.
Nevzdáme to
Martina Moravcová, cvičitelka a členka týmu CK S úsměvem:
Pravda, na velké sportování každá z žen po padesátce nebo šedesátce už nemá. Ale to vůbec nevadí, zvolní, vyhoví si. Ale důležité je, že nezůstane jenom sedět u televize a nevzdá to…
Každý má svou příležitost
Petr Štěpán, výtvarník a hudebník:
Myslím, že bychom se měli vzájemně povzbuzovat v orientaci v současném zmatku, kdy nevíme úplně přesně, co je dobře a co ne. Je svoboda, ale kdo nemá své morální i jiné hodnoty dobře srovnané, tak se v ní ztrácí. Ráj očekávám až po smrti. Teď je příležitost pracovat, hledat, něco se svým životem udělat.
