Přestože celá stanice je již řadu let v dezolátním stavu, dodnes se ji nepodařilo opravit. Na ty, kdo vystoupí z tramvaje na Albertově, tak čeká jen smutek a beznaděj.
Zatímco většina Pražanů si stěžuje hlavně na počmárané metro nebo revizory, jež prohání ty, kteří si zapomněli doma jízdenku, dojíždějící jsou na tom podstatně hůř.
Domů to leckdy mají pekelně daleko, a pokud jim vlak nebo autobus ujede, musí často čekat celé hodiny na další spoj. V dešti a zimě, navíc s podivnými individui, kteří jim už tak dlouhou chvíli příliš nezpříjemní. Zní to jako špatný sen? Ne. Takto bohužel často vypadá všední realita v Praze.
Rozkládající se Černý Most zaujme geology
Jedním z takovýchto míst, kde naše putování tentokrát začíná, je i autobusové nádraží na Černém Mostě. Po tom, co byl opraven Florenc, se stalo skutečnou legendou. Bohužel ale ne v tom pozitivním slova smyslu, protože zde platí přesný opak. Rezavějící sloupy, nedopalky cigaret, rozkopané koše a ukoptěné lavičky. Zkrátka totální rozklad. Přesně takovéhle přivítání zažije každý, kdo má tu čest přicestovat do metropole z východních Čech.
Na druhou stranu se ale má i Čerňák čím pochlubit. „Za ta léta, co se o to nikdo nestaral, nám ze zábradlí začaly růst krápníky,“ směje se jedna z obyvatelek této pražské čtvrti, podle které se tak toto nevábně vyhlížející místo pyšní alespoň jednou zajímavou raritou. Tou další je pak i fakt, že právě tady rozdával Andrej Babiš před volbami své koblihy. Škoda, že raději nezajistil opravu této rozpadající se hrůzy. Možná, že by to řada lidí ocenila více než jeho dosavadní způsob vlády.
Nádraží Vysočany. Děsivá stanice připomíná katakomby
Po čase však začíná atmosféra houstnout, a tak je lepší zakoupit si v trafice lístek a vydat se do metra. Dlouho se tu ale neohřejeme. Vysočany jsou totiž coby kamenem dohodil, a tak podzemku záhy opouštíme. Zatímco u rychlého občerstvení chytá lelky banda místních opilců, my směřujeme k blízkému nádraží. Jako slušní cestující jsme samozřejmě odholáni využít podchod, připomínající spíše podzemní hrobku, jež už z dálky vzbuzuje hrůzu. Bohužel, je to jediná možnost, jak se do stanice legálně dostat.
Právě proto v roce 2014 městská část Prahy 8 slíbila, že prosadí plán revitalizace Palmovky a jejího okolí. K naplnění slibů však nedošlo a pro auta dlouhodobě uzavřený libeňský most zřejmě magistrátu přinesl jen další vrásky na čele.
Ne každého ale tyto katakomby uchvátí. „Do Prahy jezdím každý den. Ráno je to v pohodě, to jdu v chumlu s ostatními, co vystoupili, ale večer je to skutečný horor,“ přiznává mladá žena, kterou potkáváme. Není přitom ani zdaleka jediná, kdo tento názor sdílí. „Tady je to ještě dobré, ale zkuste si ale jít na druhou stranu. Tam to stojí zato,“ říká starší muž, který bydlí nedaleko a každé ráno si touhle myší dírou, jak podchod nazývá, zkracuje cestu do trafiky.
Vzhůru za trolejbusy i narkomany
Na delší rozhovor bohužel není čas, protože již spěcháme zpátky do podzemí, odkud pokračujeme dále do centra. Tentokrát na Palmovku. V současné době se jedná o jeden z významných dopravních uzlů v Praze. Kromě metra se tady křižuje i řada tramvajových a autobusových linek. Na první pohled pak zaujme též poblíž stojící trolejbus. Jde o jedinou linku v Praze, spojující Letňany a Palmovku. Bohužel tato rarita je asi jediným pozitivem, které tu najdeme.
V zimě to na autobusovém nádraží, kde chybí čekárna, musí pěkně protahovat, zatímco v horkých letních dnech se zde cestující pořádně zpotí. Na druhou stranu mají ale o zábavu postaráno. Čas si podobně jako my mohou zkrátit pohledem na místní honoraci, tedy feťáky, kteří mají kousek odtud doupě. Vydáváme se proto po jejich stopách, ale tichými, leč značně patrnými posunky nám dávají jasně najevo, že jsme nezvanými hosty. Nechceme zbytečně pokoušet osud, a tak raději rychle vyklízíme pole.
Anděly ani božskou pohodu na Andělu nečekejte
Vypadá to přitom, že linka B je skutečný poklad. Alespoň co se nejdrsnějších míst v hlavním městě týče. Svědčí o tom koneckonců i sociální skladba cestujících a jejich tělesný odér, který nám „zpříjemňuje“ cestu Na Knížecí. Právě známý Smíchovský autobusák vítá nejen ty, kdo právě přijeli do Prahy ze západu Čech, ale i cizince, kteří sem zavítali na dovolenou. A jak vypadal první obrázek, který se jim v metropoli zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO naskytl?
Špinavé kontejnery plné odpadků, které už dávno měly být vyvezeny, hluk a nepořádek, a navíc zapáchající bezdomovec, jenž si ustlal přímo u vstupu do vestibulu. „Z fotek Praha vypadá jinak, ale to nevadí. Míříme sem za prací a jsme zvyklí,“ shodují se mladí lidé s ruským nebo ukrajinským přízvukem, kteří před chvílí dorazili autobusem. Jejich blonďatá spolucestující, obtěžkaná kufrem, však názor přátel evidentně nesdílí a bez otálení mizí na metro.
Lidské utrpení i bída. To je pražský Sherwood
Po chvíli tak činíme i my. Ne, že by se nám Na Knížecí nelíbilo... Bohužel ale začínáme vadit jednomu opilcovi, kterého zřejmě rozčílilo, že se má stát hrdinou naší reportáže. Jeho klení se rozléhá perónem, až se nakonec ztratí v davu lidí, který nás unáší zpět do podzemí. Tentokrát s přestupem na slavné pražské Hlavní nádraží, kde vládne oproti jiným stanicím v metropoli relativní klid, čisto, pořádek. A důvod?
Ochranka na Hlaváku je zkrátka nemilosrdná. Bezdomovci, prostitutky i mladí homosexuálové, kteří zde prodávali své tělo, ti všichni museli nádraží opustit. Bohužel však nezmizeli, nepropadli se do země a okolní Vrchlického sady, známé jako pražský Sherwood, jsou jich dodnes plné. Těžko říci, zda při pohledu na ně cítíme lítost či znechucení, určitě ale vyvolávají mnoho otázek. Jak snadné je skončit jako lidská troska a nemůže podobně jednoduše jako oni dopadnout kvůli malicherné chybě či smůle kdokoliv z nás?
