(* 6. dubna 1986) je vedoucí výzkumného programu v oddělení sociální psychiatrie Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech. V roce 2009 absolvoval na Katedře sociální práce, Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2012 získal stipendium Nadace Zdeňka Bakaly. Nyní studuje doktorský program v Centre for the Economics of Mental and Physical Health, Institute of Psychiatry, King’s College v Londýně. Věnuje se výzkumné činnosti související s reformou psychiatrické péče, psychiatrické epidemiologii, sociální psychiatrii a ekonomii duševního zdraví. Dále se zabývá výzkumem efektivity zdravotních a sociálních služeb, výzkumem v oblasti sebevražd, stigmatizace a diskriminace.
Co je největší problém české psychiatrie?
Největší slabinou současného systému je jeho struktura, která neodpovídá modernímu pojetí. Dobrý systém má tvar pyramidy. Jeho základnou je neformální péče, svépomoc a pomoc rodiny a blízkého okolí. Nad tím je péče ambulantní, která se stará o člověka s duševním onemocněním podobně jako třeba lékař na kožní ambulanci. Následují zařízení s komplexnější péčí, centra duševního zdraví, komunitní služby. Teprve potom jsou lůžková zařízení a psychiatrická oddělení nemocnici. Na vrcholu té pyramidy jsou psychiatrické nemocnice s vysoce specializovanou lůžkovou péčí. U nás tato pyramida vypadá přesně opačně. Největší množství péče je obstaráváno v psychiatrických nemocnicích. Tomu odpovídá i rozpočet na duševní zdraví.
Dává se tedy moc peněz psychiatrickým nemocnicím?
Reforma by neměla sloužit k tomu, že se z podfinancovaných psychiatrických nemocnic vezmou peníze do nefinancovaných sociálních služeb. Druhá největší slabina systému je totiž silné podfinancování. Mělo by se do něj nalít větší množství prostředků na vybudování a rozvinutí chybějících článků. Když se podíváte na finanční zátěž způsobovanou všemi onemocněními dohromady, tak duševní onemocnění zabírají 25 %. Rozpočet zdravotnictví přitom do oblasti duševního zdraví jdou pouze tři procenta.
V následujících letech by měly přicházet miliardy z evropských fondů a zdravotních pojišťoven….
To je dobře, ale samotné financování ještě nemusí vyřešit problém. Je třeba splnit několik dalších podmínek. Peníze musí být alokovány smysluplně na věci, které jsou efektivní. Efektivita musí být měřena a kontinuálně vyhodnocována. Systém je budován na základě generované evidence. Musí být rozhodováno na základě argumentů racionálních. Problém je, když se platí to co se platilo vždycky, nebo se dávají peníze lidem podle líbivosti. Proto potřebujete evidenci, aby za vynaložené peníze byl získán co největší zdravotně sociální benefit.
Měla by se tedy vzniknout nějaká metodika pro financování?
Metodika existuje, je celá podoblast ekonomie zdravotnictví a na západě se rozvíjí více než padesát let. V oblasti duševního zdraví je běžně praktikována. Například v Anglii je transparentní rozhodování založeno na míře zdravotně sociálního benefitu poskytované služby. K tomu existuje National Institute of Clinical Excellence, který vyhodnocuje financování určitých intervencí, léků, služeb a systémových opatření.
Může to vyřešit Ústav pro zdravotnické informace a statistiku?
Ústav pro zdravotnické informace a statistiku sbírá data a v deskriptivní formě je publikuje. Nám však jde o analýzy, které jsou hlubší a neomezují se na deskriptivní statistiku. Poskytují analytické studie. Víte například kolik je v ČR sebevražd, kolik je propuštěných z psychiatrické léčebny, ale pokud neděláte analýzu, kolik propuštěných spáchá sebevraždu, tak těžko nasadíte intervenci, která by lidem pomohla. Informace, které má ÚZIS nestačí na vyhodnocování efektivity intervencí, služeb, léků a systémových opatření. Ty musíte doplnit o nákladové položky a musíte také hodnotit určité parametry, které nejsou běžně reportované, například parametry kvality života související se zdravím, globální fungování člověka s duševní nemocí či naplňování jeho potřeb. Ukazatele - output (výstupy) péče je třeba pečlivě měřit vybranou skupinou nástrojů. Nejsou to rutinně sbíraná data, která má k dispozici ÚZIS. Byť i tak jsou velmi důležitá pro plánování a rozvoj.
Kdo by tedy měl ekonomickou efektivitu psychiatrie zajišťovat?
V České republice neexistuje obdoba institutu National Institut Clinical Excellence, ale měl by to dělat subjekt, který péči nakupuje. To jsou zdravotní pojišťovny a nepřímo ministerstvo zdravotnictví. Oba subjekty dělají rozhodnutí, která ovlivňují jaká péče se bude nakupovat.
Jak bude psychiatrická reforma probíhat?
Deklarované úmysly současného týmu pro reformu psychiatrie jsou takové, že považují za důležité efektivitu služeb měřit, analyzovat a hodnotit. Na základě toho mohou dělat rozhodnutí o dalším rozvoji péče. Proces je několikafázový a nelze jej rozdělit na fázi sběru dat a implementace. Procesy běží paralelně, protože politická realita je taková. Některé analytické věci by se měly začít dělat okamžitě. Paralelně by se měly začít pilotně spouštět centra duševního zdraví, ve kterých by měl sběr dat probíhat. Lidé, kteří službu čerpají, musí být po nějakou dobu sledováni, abychom viděli efekt intervence na jejich život. Záleží také na tom, jaké klienti budou deklarovat potřeby pro rozvoj služeb. Ne vždy se shodnou uživatelé péče s těmi, kdo o podobě péče rozhodují.
