Kočku či ženskou, toť otázka. Ale já měl jasno hned

Kdo je pánem bytu? Mńau
 

Kočičí story při návštěvě u Aleny dál pokračovalo, a já už s těch koček měl osypky. Mám kočky rád, hlavně dvounohé, ale co je moc to je moc. Strašily mě celou noc.

 

Předchozí díl tohoto nevšedního zážitku najdete zde: 1.díl  2.díl

Seděl jsem na gauči v polo smradlavým obýváku bez nábytku, s velkou televizí a jednou zvědavou kočkou u hlavy, která byla zvědavá, kdo jsem.

  „Mňau, kdo jsi?“

 „Co ti je do toho, ty smraďochu chlupatej.“

 „Mňau, dáš mi něco?“

 „Jo, tohle,“ a strčil jsem do ní prstem, až sebou žuchla na zem, kde se po mě naštvaně podívala tak, že jsem v jejich očích jasně četl tak si polib něco, a odešla do kuchyně. Okolo sedačky seděly kočky v půlkruhu jak na schůzi, čučely na mě a občas mňoukly, co jsem za drzé stvoření. Ostatní kočky v kuchyni dojedly, sem tam si někde ulevily a pootevřenými dveřmi na balkon zas mizely ven.

„Alčo, to je jako co za kočky, protože mezi nimi je i jedna bez nohy, jedna s kalným okem…“

„Neřeš to, buď nad věcí, buď inteligent… To jsou miláčkové z ulice. Když se někdo chce zbavit kočky, dá mi ji. Když já uvidím kočku toulavou, tak ji vezmu domů. Je s nimi psina a já se bavím...“ Hmmm, no, ale já ne. Pořád jsem lapal po doušku vzduchu, co by nečpěl, neb kocouři kastraci tady znali snad jen z telky.

„Dáš si taky plátek šunky?“ „Ale jo, dám.“ Alena odešla do kuchyně, zasmála se a prohodila větu: „Tak máš smůlu, miláčci nám všechno snědli.“ Oni si ti hajzlíci smradlaví uměli i sami vybalovat jídlo. Odkráčeli jsme do prvního patra do ložnice, tam prý kočky nesmějí.   

Ale pak je mi dodnes záhadou, proč jsem měl ráno kočičí chlupy všude. I v nose.

Ráno jsme sešli do kuchyně, na balkoně nás čekalo procesí hladových, ještě ospalých koček, vše mňoukalo sborem, proč se ta panička zaobírá nějakým volem… A myslely tím zřejmě mě.

Alena otevřela balkon a do obýváku vletělo hejno hladových uřvaných koček. Ty šelmy vzaly útokem kuchyni a vše, co bylo pro ně ale i pro nás připraveno hladově sežraly. Já měl i dojem, že slyším, jak mlaskají.

Po snídani koček mě Alena odvezla do Prahy a rozloučili jsme se. Přišel jsem domů, teda tak nějak bych nazval to moje bydlení se spolubydlícím, který si přišel z noční pro nějaké věci a zas hned mazal k té své vyvolené, kterou někde ulovil. Prohodili jsme pár slov o tom, jak je, a v tom on… „Člověče, cítíš ten puch?“ Já na to: „Ne, jaký?“

„Takovej ten pochcanej kočičí puch, jako by se tu někde kočky mrouskaly.“ Dělal jsem mrtvého brouka a po jeho odchodu z bytu jsem si čuchl k rukávu bundy a omdlel málem jak špalek. Puch šílenej. Když jsem se toho kočičího smradu na sobě zbavil a nacpal tím smradem pračku, byl jsem naprdnutej na všechny kočky na světě. Smrdělo všechno, co jsem měl na sobě. A to jsem spal v pokoji jejího kluka. Představa, že bych třeba spal na tom gauči dole, mě raději z bezpečnostních důvodů ani nenapadla.

Když jsem prádlo věšel na sušák na balkoně, zapřísahal jsem se, že kašlu na kočky, i na dvounohé, na baby, na seznamku, a pořídím si raději plyšového medvěda. Ale o medvědech jsem už psal zde. Jinak pro informaci, mám medvědů doma dodnes tři. I když jsou plyšový, nedám na ně dopustit.

Brumla, Bubulín, a Čumík. Těší nás.

 Jeden se jmenuje Bubulín, druhý Brumla, a v autě na palubovce za navigací čumí na to kam jedu prcek plyšový jménem Čumík. Co ty už slyšely, jaké tajemství, ale i to, co mě mrzelo a štvalo, no to by byla témata… Ještě že tu kušnu mají plyšovou.

Ono doopravdy v tom seznamování se dá nalézt i to, co by člověk nikdy nečekal. Hlavně vše ve zdraví přežít.