Příbor se pro naši kulturu stal symbolem kultivovaného stolování. V mnoha zemích naší rozmanité planety jsou však ruce stále hlavním nástrojem k pojídání pokrmů. V Turecku, Indii nebo v některých zemích Afriky se mnohé speciality rozhodně nehodí jíst příborem.
I v našich končinách si umíme asi jen těžko představit, že takový párek v rohlíku “baštíme” vidličkou a nožem, natož pak americký hamburger. Existují jednoduše pokrmy, kde se příbor stává nepatřičným pomocníkem. Můj děda vždycky vyprávěl: “Drůbež, tu můžeš jíst rukama i v té nejluxusnější restauraci.” Má pravdu, ale kde se vlastně vzala první lžíce, vidlička a nůž?
V hlavní roli lžíce
Starověk je období, kde nalezneme nejstarší dochovanou lžíci. Konkrétně se jedná o starověký Egypt, kde se vyráběly ze slonové kosti, pazourku nebo dřeva. V Číně je dochovaná lžíce z bronzu, která má špičatý konec pro napichování jídla. Podobné bychom nalezli i v Římě a Řecku.
Ve středověku bylo možné vypozorovat hned několik druhů materiálů, ze kterých se lžíce vyráběla. Vždy však odkazovala na určitou společenskou vrstvu. Chudí měli lžíci ze dřeva a bohatí používali stříbro a zlato. Železo se v té době ještě nevyužívalo, protože zásadně ovlivňovalo chuť pokrmu.
Vidlička ďábla
Stejně jako u lžíce, první kroky vidličky nalezneme ve starověkem Egyptě, Řecku a Byzantské říši. Archeologické nálezy hovoří o 4. století. V Evropě se nachází první zmínka o vidličce z roku 972, kdy si ji s sebou přivezla byzantská novomanželka římského císaře. Za rozmachem tohoto nástroje stojí hlavně Italové, kteří tak začali konzumovat svoje oblíbené špagety.
Oblibu vidličky na jihu Evropy poctivě vyvažovaly předsudky ze severní části starého kontinentu. Angličané ji dokonce nazývali zženštilým italským rozmarem. Až v 18. století se konečně stává plnohodnotným partnerem obědů a večeří. Velkým odpůrcem vidličky byla katolická církev, která v tomto nástroji viděla podobnost se satanskými vidlemi.
Nůž byl v pohodě
Porcovat maso či chléb nešlo jinak než něčím ostrým. Nůž je úplně nejstarším nástrojem ke konzumaci jídla, ale podobu příboru získal až na konci 16. století. V té době se stále jednalo o poněkud ostřejší nožík. Svůj typicky zaoblený tvar získal až v 17. století na francouzském dvoře, kde údajně původní ostřejší varianta způsobila několik nevyžádaných zranění.
